Bohoslužba 17.1.2021   Optimální cesta ke štěstí.     ČTENÍ   J 1, 43-51 Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova; Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelec, v němž není lsti.“ Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ „Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkem‘? Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ TEXT  1S 3, 1-9  Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo. KÁZÁNÍ Bůh oslovuje. Dává člověku slyšet svůj hlas. Ani v době, kdy Boží slovo bylo vzácné a prorocké vidění nebylo časté, nepřestával Hospodin v Izraeli takovým způsobem působit. To první, čeho si dnes všimneme, je skutečnost, že vyprávění o povolání Samuele se netýká významného jednotlivce, zbožného nebo zvlášť připraveného člověka. Stejně jako všechna ostatní biblická vyprávění vypovídá i tento příběh o celém Božím lidu. Příběh, který jsme slyšeli, tedy není ukázkou, jak Samuel Božího zjevení došel. Čtenáři Bible se v něm nepředkládá návod hodný následování. A tak toto vyprávění sice uvede okolnosti, za kterých k Božímu působení došlo, podstatné na něm je ale svědectví, že Bůh k Samuelovi mluvit chtěl. Kdyby Bůh mluvit nechtěl, Samuelovi by bylo málo platné, že chodil denně do chrámu, že v něm pobýval ve dne v noci. Že byl ochotný v chrámu sloužit přesčas. Že byl ochoten ujmout se stráže při Boží schráně, na tom nejsvětějším místě svatostánku. Kdyby Bůh promluvit nechtěl, nic z toho by nedostačovalo ani nám, abychom od něj dosáhli oslovení. A nepomohlo by nám ani to, kdybychom k tomu vybrali ten nejvhodnější čas. Nestačilo to totiž tehdy ani Samuelovi. Ona hodina nad ránem, kdy chrámový provoz, modlitby a oběti utichly, byla k tomu vhodná, protože Samuel tu zůstal jako ten jediný, který nepřestával očekávat. Nebo to byl vhodný čas i proto, že tu mohl dlít soustředěný a sám. Naší nadějí totiž není, že Bůh osloví svého vzorného jedince, který bude ve správný čas připraven, ale že bude ve svém lidu chtít působit! Bůh mluví! Ne hned, na počkání, ne na naše přání, ale přece! Ovšem, Bůh nemluví vždy tak, že jeho zavolání porozumíme. Neodpovídá nám tak, jak si představujeme. Čekali bychom jeho pozvání jinak, slavnostněji. Tajemněji. Ale jeho pozvání takovým způsobem přicházet nemusí. Bůh k nám někdy promlouvá způsobem, který nám připomíná hlasy druhých lidí. Slova od něj nám zní příliš lidsky a nerozumíme jim. Ani Samuel tehdy nerozuměl. Aby porozuměl, potřebuje se zeptat. Abychom nahlédli, musíme se ptát. Každý potřebujeme svého Élího. Někdy se nám takovým prostředníkem stane člověk, který duchovní zájem neprojevuje. Může to být člověk, který nevyzařuje nadšení a nesrší energií, ale je naopak zmožený životem. Tak jako starý kněz Élí, který i v této tajemné chvíli jen polehává na svém lůžku. Může to být i člověk, který - jak se navenek zdá - už nic neočekává. Bude to ale on, kdo nás díky své zkušenosti dá dobré doporučení, nasměruje nás, napoví, co čekat nového. Někoho druhého potřebujeme. A pak ovšem z vyprávění slyšíme to další: Samuel si poradit nechá. To není samozřejmé. Naopak, je to ta málo pravděpodobná varianta. Dnes bychom řekli: Ti dva si nejsou generačně blízcí. Proč by měl být ten stařec, o kterém je navíc známo, že své syny nezvládl, pro mladého, toužícího Samuela autoritou? A přece se jde Samuel Élího zeptat a bere vážně pokyny, které od něj dostává. Díky tomu je pak také připraven, když pro sebe ještě jednou uslyší Boží zavolání. Samuel je i příkladem toho, že Boží výzvu poslech. Dvojí oslovení vyjadřuje naléhavost zavolání. Samuel! Samuel! - to znamená: Bůh vyslyšel! Bůh vyslyšel! Bůh vyslyšel a teď k tobě mluví. A nyní je to Samuel, kdo slyší, odpovídá a je také připraven poslechnout. Bylo to ale překvapení. Slova, která pak Samuel uslyší, neznamenala radostné poselství, povzbuzující zprávu, kterou by měl Samuel jít vyřizovat dál. Slovo, které bylo Samuelovi dáno, bylo vlastně soudním výrokem nad knězem Élím a jeho rodinou. Samuel s nimi za Élím nespěchal, vyřídil je teprve tehdy, když ho k tomu starý kněz vyzval. Pak ovšem Samuel vše oznámil a nic mu nezatajil. Pro Samuela to byla předjímka, co bude znamenat jeho celoživotní poslání být prorokem. Pro nás je to upozornění, že slova od Boha, která k nám budou na naší cestě víry zaznívat, nebudou vždy uklidňující a povzbuzující. Budou to ale právě ta slova, která máme slyšet. Náš pozemský život je místem a časem, kdy máme dorůst vlastním přičiněním. Bůh každého volá k plné existenci jménem, které je jedinečné a kterým ho bude volat také na věčnosti. Máme celý život na to, abychom poznali, že tím jménem volá právě nás, a mohli mu s radostí vyjít vstříc a říci jako Samuel: Mluv, tvůj služebním naslouchá. Naše osobní povolání je optimální cestou ke štěstí a probíhá v etapách. Nejprve je to povolání z nicoty k bytí a věčnosti. To je neodvolatelný fakt, na kterém nemá naše lidská vůle žádný vliv. Byli jsme počati, narodili jsme se a jsme zde. Pak je tu povolání za tmy ke světlu, neboli ke všeobecné povolání ke svatosti. Bůh volá každého člověka, ale ne každý člověk chce slyšet jeho hlas. Zde je výsostné území lidské svobody, kde se rozhoduje o dobru a zlu. Dál máme povolání ke konkrétnímu způsobu života, jímž máme dojít nejkratší a nejschůdnější cestou k Bohu. Zde už se nejedná o rozhodování mezi dobrem a zlem a Boží hlas je v této oblasti mnohem jemnější. Nikdo není nucen jít zrovna nejkratší cestou, ovšem ignorováním tohoto volání riskujeme, že budeme bloudit, utrpíme četná zranění a možná se i ztratíme. Poslední je pak povolání daného okamžiku. Jedině přítomný okamžik se všemi jeho možnostmi je ten, jenž nám je dán k našemu posvěcení. Úvahy o minulosti a plány do budoucna jsou užitečné jen do té míry, nakolik ovlivňují naší přítomnost. Je to život v Duchu svatém, odevzdanost do Boží vůle, poslušnost, prožívání přítomnosti, a jde v nich o totéž: vnímat v každém okamžiku Boží hlas a nechat se vést po cestě, kterou nám připravil Bůh. Amen.