Bohoslužba 21.2.2021   Bůh kraluje v Ježíši.     ČTENÍ   1M 9, 8-15             Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“ Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.“ TEXT  Mk 1, 12-15 Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ KÁZÁNÍ Tak popisuje evangelista zkoušku, kterou Ježíš dobrovolně podstoupil před zahájením svého mesiášského poslání. Ze zkoušky vychází Pán vítězně, připraven hlásat evangelium Božího království. Ježíš čelil Satanovi, odkryl jeho pokušení a přemohl jej. A v Ježíši jsme zvítězili všichni. Je však na nás, abychom toto vítězství chránili ve svém životě.   Hřích označuje každou situaci, kdy nejednáme v souladu s Boží vůlí. Člověk byl na počátku pozván do důvěrné blízkosti Boha, ale nedokázal odolat pokušení jít vlastní cestou. Příběh o potopě zobrazuje skutečnost lidské svévole znamenající totální smrt vyjádřenou potopou a také Boží touhu dovést stvoření k životu. Bůh mnohokrát v dějinách přetrpěl lidské odmítnutí. Nyní přichází Kristus, který svojí poslušností zahladí propast mezi člověkem a Bohem.   Žádná ctnost se nerozvine ani v průměrné míře, natož v hrdinské, neprojde-li zkouškou protivenství. Její růst je nemyslitelný bez toho, že by se člověk snažil. Skleníkové podmínky nejsou tím správným prostředím pro duchovní růst. Základní zákon duchovního růstu zní: nikoli období klidu a odpočinku, nýbrž zkoušky jsou těmi rozhodujícími okamžiky pokroku. Kupředu postupujeme jen díky překonávání krizí.   Mlčení doprovázející duchovní zkoušky je Božím způsobem jednání. Do hloubi duše nás zaskakuje, protože je odlišné od zkušeností, jaké jsme udělali se zákonitostmi tohoto světa. Nejenže nás to překvapuje, ale také nás to děsí, vyvolává odpor a vytrhuje z dosavadního prostředí. Zkoušky jsou přednostním prostorem jeho působení, protože nám tak jako žádná jiná zkušenost odnímají vše, co bylo až doposud, a zanechávají jen mlčící samotu. Zkoušky nás uvádějí na cestu biblického mlčení, které začíná v ochromení tváří v tvář nastalé situaci. Na troskách dosavadního života zakoušíme pocity vzpoury a v hlavě se nám rojí  otázky po smyslu, po důvodech a po budoucnosti.   V době krize přestává být situace člověka taková, jaká bývala dřív. Proto se objevuje tesklivá touha znovu získat to, co bylo ztraceno, protože za původních podmínek jsme se cítili dobře, znali jsme je, tvořily náš domov.   Ve zkušenostech krize, když všechno vidíme černě, nemáme možnost dobře a moudře se rozhodovat. Musíme tu dobu trpělivě přečkat. Ona zas pomine, tak jako pomíjí zima, aby ustoupila jaru. Na každé takové období máme vždy dost milosti a nikdy nejsme připraveni o Ježíšovu pomoc. Zkušenost vlastní bídy účinně zbavuje člověka všech nánosů a maleb, za kterými ukrýval pravdu o sobě. Jsme-li spokojeni se sebou samými, s lehkostí slíbíme Bohu bezmála cokoli. Zkušenost bídy ale ukazuje, jak mnoho děr a nedostatků má ještě naše víra a jak velkou měrou ještě sloužíme sobě samým, a nikoli jemu. Takové poznání je ovšem časem milosti.   Postní doba je příležitost, abychom si uvědomili, jak to s námi je. A když to nahlédneme, pak se máme obrátit pozornost k evangeliu, které vypráví, jak ve zkoušce jednal Ježíš. Ježíšův příklad, jeho slovo a jeho odpuštění nás - v situaci, kdy selháváme - v tom zápase posilují.   Boj proti pokušení je strašný, ale bez něj se křesťan vzdává mentalitě světa a ustupuje zlu. Začíná tím, že v sobě nechává vedle sebe žít náboženské postoje a ústupky modloslužbě v jakémsi duchovním rozdvojení, které nakonec vede k vyprázdnění víry. Když totiž začneme žít tak, jak myslíme, skončíme u toho, že myslíme tak, jak žijeme. Duchovní boj proti ďáblu je však obratem k následování svobody synů, k níž nás volá evangelium, a křesťan se do tohoto boje pouští s důvěrou, že je to Ježíš, kdo zde bojuje, a tak je i vítězství jeho darem a milostí. Znamením Ježíšova vítězství nad Satanem je nastolení harmonie mezi nebem a zemí, mezi anděly, lidstvím a divokými zvířaty.   Kristovo vítězství nad Satanem je zaslíbením pro křesťana: když do něj vloží svou důvěru, přemáhá svět, který ho stále svádí, nalézá pokoj mezi chaotickými impulzy ve svém nitru a Duchem svatým.   V tomto světle také chápeme smysl Ježíšových slov: Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Volají k obrácení, k návratu k Bohu přilnutím k té radostné zvěsti: Bůh kraluje v Ježíši, on je tou dobrou zprávou pro lidstvo. Kdo naslouchá jeho slovům a následuje ho, může jej pozvat k účasti na tomto boji každý den. Amen.