Bohoslužba 28.2.2021   Pozvání na horu.     ČTENÍ   1M 22, 1-2.9a.10-13.15-18 Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“ TEXT  Mk 9, 2-10 Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“. KÁZÁNÍ Hory jsou lákavá místa. Majestátnost a tichost, vybízejí k myšlence, že se tu člověk dokáže nad mnohé povznést. A v tom povznesení najde svůj pokoj, svobodně se nadechne.   Vyhlížíme vysvobození, když se cítíme v úzkých. Můžeme utíkat před světem, tíží vlastního bytí i Bohem. Naše životy nesvírá jen krize plynoucí z života na zemi, ze vztahů k světu, blízkým i nejbližším. Krizí prochází i víra, vztah k Bohu. Často si to ani neuvědomujeme, skryje se za jiné otázky, jež řešíme. Někdy se ozve. A vyděsí nás, protože s něčím takovým člověk nepočítá. Problémy jsou. Máme problémy s lidmi, sami se sebou, skřípe komunikace v práci, rodině. Na lidský život doléhají zkoušky a my v nich hledáme to pevné, ruku, která nás vyvede ven. A při tom spoléháme, že je Bůh, provází nás, podpírá v zápasech. Naše víra, vztah k Bohu jsou tím, co vytváří základ našeho života. Proto si těžko přiznáváme, že by tu byl problém. Krize víry může přijít ve chvíli, kdy poznáme, kým je Ježíš. Zní to divně. Poznání Ježíše je přece důležité a pro lidský život znamená záchranu. Ovšem je třeba si uvědomit, že o Ježíši máme své představy - o tom, jak bude vypadat naše cesta následování. V pořádku je to do chvíle, kdy se naše představy a skutečnost rozejdou, když zjistíme, že Ježíš není takový, jak jsme mysleli. Jedná jinak, než očekáváme. To byla zkušenost učedníků, kteří se dozvěděli, že Ježíš je Mesiáš, ale mesiášství se naplní utrpením na kříži. Ta představa obrací vše naruby, těžko se zpracovává. Bere síly. Přicházejí pochybnosti, které ale nejsou zaměřeny na náš pohled, soud nad situací, ale na osobu Ježíše, nad jeho jednáním. Je takový Ježíš tím, koho čekáme, komu se máme svěřit? Kladná odpověď se tu těžce dere ven. Ježíš své poselství zjevuje slovy i skrze znamení. Proměnění Páně je postaveno jako protiváha k předpovědím o Ježíšově utrpení. Pán zjevil, že není jen trpící či jen oslavený. Je trpící, ukřižovaný, a ten, který přemohl zánik a vstal z mrtvých. Proměnění Páně je tak světlem pro chvíle, kdy i my putujeme temnotami života. Proměnění Páně je zároveň příslibem i našeho proměnění a naplnění. Když slavíme proměnění Páně opěvujeme zároveň očekávání vlastního proměnění. Kristus totiž prochází lidskou bytostí a dává ji své vlastní rysy. Proměňuje v nás vše: to dobré i zlé. Každý má v sobě otevřené rány způsobené neúspěchy, ponížením a špatným svědomím. Tyto rány se možná otevírají právě ve chvíli, kdy potřebujeme nekonečné porozumění. Nikdo nám ale není nablízku. Máme snad nad těmito ranami vzdychat? Tak by se staly naším soužením, agresivní silou proti nám i jiným - obvykle proti těm nejbližším. Jestliže je ale Kristus promění, stanou se silovým polem, zdrojem tvůrčí síly, z níž prýští schopnost ke společenství, přátelství a porozumění.    Každý má svou osobitou povahu. Bůh nechce měnit náš charakter. Chce proměnit negativní sklony naší povahy v pozitivní, hříšné postoje změnit na užitečné. Když totiž následujeme Ježíše a setkáváme se s ním, vždy v nás dochází k proměně. S Ježíšem se setkáváme v modlitbě, ve společenství křesťanů, ve službě, ve svátostech, při četbě Bible.    Skrze každého se má rozzářit Boží sláva. Život s Bohem nás chce učinit otevřenými pro původní krásu, kterou Bůh pro každého z nás zamýšlel v té jedinečnosti, jíž jsme. Ježíšovo proměnění je obrazem naděje, že i my budeme stále víc proměňováni v ten jedinečný obraz, který si o nás vytvořil Bůh. Znamená to, že tak jako zazářil Ježíš, rozzáří se i na naší tváři její původní jas, který bývá skryt pod nánosem. Ježíš byl vždy naplněn Boží slávou, ale učedníci to nevnímali. Nyní se tato sláva zviditelnila na jeho tváři. Boží záře prostoupila i jeho oděv, který se rozzářil. Při proměnění se u Ježíše zjevili Mojžíš a Eliáš. Mojžíš je osvoboditel Izraele a zákonodárce. Lze říci, že necháme-li se dle Ježíšova vzoru naplnit Božím světlem a zazáří-li v nás Boží sláva, budeme osvobozeni od vnitřních tlaků, jimž se sami vystavujeme, a náš život dostane řád. Sami od sebe začneme dělat to, co odpovídá našemu bytí, a jednat dle Božích přikázání. Eliáš je prorok. Každý může být prorok, který zjevuje světu něco z Boha, co může být vyjádřeno jen jeho osobou. Máme se stávat zrcadlem Boží slávy. Vytušíme slovo, které chce Bůh skrze nás říci světu. Ježíšovo proměnění nám ukazuje také cíl naší duchovní cesty. Tím cílem je být prostupný pro Boží světlo a lásku. To, co se tu vypráví o Ježíši, je zaslíbeno stejně i nám, vnímáme-li se jako Boží synové a dcery. I v nás se chce rozzářit Boží sláva, a to právě v naší křehkosti. Putujeme-li spolu s Ježíšem, může se nám dostat vnitřního pokoje, zkušenosti naplnění světlem, kdy začneme vyzařovat dobro i na druhé. Sami si toho vlastního vyzařování nemusíme všimnout. Jsme proměňováni k obrazu Páně mocí Ducha Páně. (2K 3,18)                  Učedníci cestou zpět přemýšleli, co znamená vstát z mrtvých. Touto otázkou se i do našeho života dostává to nové a důležité. Když se můžeme na chvíli zastavit a nadechnout, posílit z Boží blízkosti, nevracíme se zpět s prázdnou. Místo soustředění se na to, jak je vše neutěšené a stresující, obrací Ježíš naši pozornost k tomu, že je zde ještě to další, co do světa přichází, co má v každé situaci co říct. Není zde jen utrpení způsobené nemocemi a zlem. Je zde Boží milost, která jediná má ve své moci lidský život. Přichází to, co je nad námi a právě to nám dává naději. Nejsme jen sevřeni okolnostmi, se kterými nehneme. Jsme objati Boží láskou, která nezve k útěku před realitou, ale posiluje nás, abychom v té realitě nejen obstáli, ale také byli oporou všem znaveným. Pane Ježíši, cítíme se sevřeni a semleti událostmi a nejasnými vyhlídkami. Děkujeme, že nás zveš na svoji horu, ze které smíme vidět nejen své trápení, ale také tvou ruku, která z něj vysvobozuje. Amen.