Bohoslužba 7.3.2021   To nové.     ČTENÍ    1Kor 1, 18-25 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé. TEXT  J 2, 13-25 Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku. KÁZÁNÍ Vyhnání kupců z chrámu, o kterém hovoří evangelista Jan, ukazuje, že Boží Syn se choval zcela přirozeně. Je zajímavé, že se nám tato scéna moc nezamlouvá, alespoň to dokazuje křesťanské umění, které se jí příliš nevěnuje. Jak se s rozhorleným Ježíšem vyrovnat? Nacházíme dvě vysvětlení. První hovoří o svatokupectví. Tento názor má trhliny. Událost se totiž stala v té části chrámu, které se říkalo nádvoří pohanů a kam měl přístup každý. Zvířata k oběti se tam prodávala stále, což bylo nutné k bohoslužbě. Zvířata nemohla být přinášena zdaleka. A navíc v chrámu platili speciální peníze, které si kupující vyměňoval u směnárníků. Vše se dělo dle tradice a ke svatokupectví to mělo daleko. Druhé vysvětlení je ještě slabší, předpokládá, že Ježíše pobouřilo narušování chrámového ticha. Chrám fungoval jako nábožensko-společensko-kulturně-vzdělávací zařízení. Názor, že by v tomto velechrámu bylo zakázáno mluvit neobstojí. Při výkladu této scény je důležité vidět událost v souvislosti s biblickou historií. To, co pohoršilo farizeje, byla okolnost, že si Ježíš přisvojil autoritu nad chrámem, tedy nad posvátným místem Židů. Navíc jeho výrok: Zbořte tento chrám, se asi stal hlavním důvodem k jeho odsouzení veleradou. Jak jsme ale slyšeli v prvním čtení: Boží moc a moudrost je moudřejší než lidé. Moudrost kříže působí nenápadně. Ve světě zdánlivě prohrává a její aktéři jsou viděni jako outsideři, kteří to daleko nedotáhnou. Z nebe jim nepadají zázraky. Za pravdu jim ale dávají duchovní dějiny Evropy. Dnes si stále méně uvědomujeme, že nežijeme v otroctví a ve strachu z božstev a model díky nenápadnému působení křesťanské zvěsti hlásané v průběhu tisíciletí. Boží moudrost nemá na spěch. A tak bychom neměli odsuzovat to, čemu nerozumíme, abychom nedopadli jako farizeové, kteří v Ježíši Mesiáše nepoznali, a tak moudrosti příliš nepobrali. Přišla totiž jediná oběť, která nás všechny zachraňuje: Kristus sám, vydaný na kříži. Starozákonní oběti už dosloužily, nastává bohoslužba větší - v Duchu a v pravdě - zapojení do Kristovy oběti. A tak se to vyčištění chrámu chápe jako znamení, že má přijít to nové. Nám se dobře poslouchají ta místa v evangeliu, kde se něco děje, a přitom se nás to jakoby netýká. Jenže to vyhnání z chrámu se týká i nás. Jaká je naše bohoslužba? V jakém duchu se modlíme? Možná v nás zůstává něco starého, co mělo být vyklizeno. Nechceme někdy Bohu něco dát, a tím vyrovnat svůj účet, abychom nemuseli dát vše? Vždyť se vším, co jsme, patříme Bohu. A někdy jsme si třeba moc jistí, že Bohu něco dáváme. A zatím Bůh ustavičně dává nám. A čím je člověk Bohu blíž, tím víc to tuší - Bůh obdarovává nás, ne my jeho. Nebo si někdy myslíme, že musíme Bohu radit: Proč neuděláš to a to? A Bůh nám odpovídá: Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše. A tak bychom mohli pokračovat dál a shledali bychom leccos. Co je třeba z nás vyklidit, abychom skutečně oslavili Boha v duchu a v pravdě. Teď už platí jedna jediná oběť, Kristova. A proto nás svolává Kristus ke svému stolu a tvoří si z nás jedno společenství a chce nás vtahovat do své oběti. Do té veliké poslušnosti a lásky, se kterou se za nás vydal. On je náš kněz, náš oltář, náš pravý a jediný Beránek - on všechno s Otcem smířil. A my máme účast na tomto smíření a máme to vnášet do svého obyčejného života. Ve spojení s Kristovou obětí roste nás život k plnosti a jednou se ukáže, jaký měl smysl a cenu. A to je to nové, čemu se má naše bytost otvírat stále víc. Ptejme se proto každý sám sebe: Cítí se Pán v mém životě jako doma? Dovolíme mu, aby vyčistil naše srdce od model a bůžků? Každý si může mlčky odpovědět ve svém srdci: Dovolím, aby Ježíš vyčistil mé srdce? Otevřme mu dveře, aby v našem srdci udělal pořádek, aby naše srdce učinil čisté. Jako modlitbu zpíváme píseň 379 Stvoř srdce čisté, Bože, mi.  Stvoř srdce čisté, Bože, mi / a ducha přímého, / ať v míru žiji se všemi, / zbav sám mne od zlého.  Stvoř srdce mi, jež v pokoře / by tobě bilo vstříc; / vnoř lásky své je do moře, / uč milovat tě víc!  Svou krví, Pane, obmyj je, / by nad sníh zbělelo, / svůj obraz na ně vyryje, / vpiš jméno na čelo!  Duch svatý rosu milosti / mi stále v srdci lej, / ať mír tvůj v něm se uhostí, / ať zřím tvůj obličej!