archiv kázání


Bohoslužba 28.3.2021   Zpívat Hosana a Haleluja.
   
ČTENÍ    Fp 2, 5-11
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

TEXT  J 12, 12-19
Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: ‚Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.‘ Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“

KÁZÁNÍ   

Pán nevstupuje do svého města na římském obrněném voze, nýbrž na palestinském oslu. Nepřichází s mocí zbraní, nýbrž s bezmocí své lásky.
Existují lidé, kteří sní o světě bez Boha. Květnou nedělí by musel takový sen být dosněn. Bůh vjíždí ve svém Synu Ježíši Kristu do města Jeruzaléma, a to navždy. Každé město je městem Jeruzalémem, místem Boží přítomnosti. Je totiž Boží radostí přebývat s lidmi. V zásadě ode dneška není žádných bezbožníků; neboť ode dneška je Bůh v Kristu stále na cestě do Jeruzaléma. Každý člověk je „Jeruzalém“, místo Boží přítomnosti. K bezbožnosti je vždy zapotřebí dvou. Boha a člověka.
Dokonce, i když člověk opustí Boha, Bůh člověka ještě dlouho neopustí. Proto se také člověk nezbaví těch otázek, které označil za prokleté, otázek po Bohu a po sobě samém. Proto se ani naše společnost nezbaví Boží církve, jakkoli silně se na ni bude útočit. Tehdy jako i dnes s námi Bůh navazuje vztah, který jsme my jednostranně vypověděli. Proto je Bůh dnes tím, kdo je opuštěný, zrazený a skrytý mezi námi; kdo přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Tam, v místě opovržení, mu náleží naše Hosana, králi.
Brána Jeruzaléma musí zůstat otevřená. Nepřestáváme také doufat a modlit se, aby naše písecké brány byly a zůstaly branami města Jeruzaléma, jimiž prochází Spasitel a za ním všichni, kteří ho mají a chtějí následovat. Naše město ať se opět stane městem Božím. Tím se nestane, když se opraví staré kostely; obnovit se musí stará srdce. Hle – všechno tvořím nové, říká Pán. Proto musí zůstat brána Jeruzaléma otevřená: tvé srdce i mé srdce, aby Spasitel mohl skrze nás vjíždět do svého Jeruzaléma, do našich měst a vesnic.
Pán jde do Jeruzaléma a zaujímá tam nejdůležitější místo. Staví se proti mocným tohoto světa. Vydává svědectví, že jeho království není z tohoto světa, ale přesto v tomto světě. Proto nepotřebuje pro své království žádné potvrzení ani dobrozdání ze strany společnosti. Potřebuje jen jedno: potvrzení ze strany svého Otce v nebesích. To už se dnes rýsuje. Pán nevstupuje do svého města na obrněném voze, ale na oslátku. Nepřichází s mocí zbraní, ale s bezmocí své lásky. V pokorné jízdě na oslu se už ukazuje bláznovství Velkého pátku. V bláznovství Velkého pátku už probleskuje nepřekonatelnost velikonočního vítězství. Velký pátek stojí mezi Květnou nedělí a nedělí následující. Tato další neděle je ovšem nedělí velikonoční. Velikonoční nedělí potvrzuje Bůh neděli Květnou, zmrtvýchvstáním kříž, Oslaveným potvrzuje Ukřižovaného. Kdo říká A, může říci také B: kdo dnes zpívá Hosana, může o Velikonocích zpívat Haleluja. Kdo následuje muže na oslátku, nemá zapotřebí pobíhat za kdejakým zaběhlým oslem. Pán se účastní v osudu člověka a v dějinách své církve.
Proto člověk není nikdy „pouze člověk“. Je vždy víc. Je, jak říká Písmo, chrám Boží. Je svatou půdou, na niž nelze vkročit bez posvátné úcty. V člověku je jedna oblast, jeho svědomí, před níž má i společnost své hranice. Jedinec je před společností. Oblast svědomí je tou svatou půdou, kam v nás může vkročit pouze Bůh. Do svědomí vepsal svou normu: Buďte svatí, jako je svatý váš Otec v nebesích. Před Boží svatostí máme asi vždy špatné svědomí. Apoštol Pavel říká: Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci (Ř 7,19). Svatý Bůh přišel v Ježíši Kristu a stal se člověkem proto, aby ze svých lidských sourozenců sňal špatné svědomí. To ho vlastně rozervalo na kříži.
Jako Svatý, který je zcela vzestupem k Otci, zcela svislou přímkou, přijal lidskou přirozenost, která je zcela sestoupením od Otce, zcela vodorovnou přímkou - a výsledkem je kříž. Tam, kde se vertikála s horizontálou kříží, stává se z „minus“ „plus“, z viny odpuštění, ze svědomí špatného svědomí omilostněné. To je náš pokoj a naše smíření, plod Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma.
Jelikož Pán přichází do svého města, není města bez Boha, člověka bez Boha a času bez Boha. To zakoušíme při slavení Večeře Páně.
Ježíši, Pane a Králi, jdeme za tebou. Prosíme, buď s námi. Amen.