archiv kázání


Bohoslužba 2.4.2021   Velký pátek.
   
ČTENÍ    Iz 53, 1-5
Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

TEXT  Mt 27, 45-50
V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachtani?", to jest: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

KÁZÁNÍ   

Velký pátek je svátkem, který připomíná popravu. V ten den popravili člověka, za nímž jedni šli, druzí ho zpovzdálí sledovali, třetí nenáviděli. Poprava to byla veřejná. My ji známe jen z biblického vyprávění, ovšem Bible s tím příběhem zachází jinak, než to dělají režiséři hororů. V Bibli je důležité to, co je řečeno, co je slyšet, a až na druhém místě bývá, co je vidět.
Tady viděli trápení a smrt, ale důležitější je, co slyšeli. Ještě než toto dění nastalo, vyprávělo se v Bibli o tom, že Ježíš přišel lidem vyřídit Boží slovo. On jim tu Boží řeč vyřizoval, jenže lidi si našli způsob, jak se ho zbavit a Boží řeči s ním. Proto se ocitl na kříži. A když ho zabili, nastal zvláštní čas: nevědělo se, co dál. Vypravěč to vyjadřuje tak, že po celé zemi nastala tma. To je ta chvíle, kdy promluvil člověk na kříži a jeho ústy promluvil Bůh.
Každý, koho kati pověsili na kříž, trpěl mimo jiné tím, že se po dobu umírání dusil. Je vyloučeno, aby měl v tu chvíli zvučný hlas. Jestliže u Matouše čteme, že Ježíš zvolal mocným hlasem, znamená to, že síla a moc toho zvolání nebyla v hlasitosti, nýbrž v závažnosti toho, co řekl. A co tedy řekl?
Pronesl začátek modlitby. Modlitby opuštěného člověka vystaveného utrpení. Sice jsou kolem něj lidé. Ale kde je v tu chvíli Bůh? Přesně na to se ta modlitba ptá. Kde zůstal Bůh?
Tu větu, kterou modlitba začíná, pronášeli králové - ne jako nářek, nýbrž jako vyznání. I Ježíš ji v tuto chvíli říká jako otázku Bohu, který vypadá, že je daleko, dál než kati a lidé pod křížem. A přitom je Bůh jediný, kdo v tu chvíli opravdu slyší a kdo - na rozdíl od nich - také rozumí.
A pak přišlo ještě jedno zvolání, opět hlasem, který má moc, ač je tichý. Tentokrát to bylo zvolání beze slov. Přišlo ve chvíli, kdy lidé nad nevinným Ježíšem vykonali rozsudek - jenže to nebyla výhra, vždyť nastala tma a oni nevěděli, jak dál. To, co udělali, nebyla výhra. Byl to čin, nad nímž stojí jako soudce Bůh. Ježíšovým hlasem zavolal celé stvoření před soudní stolec. Ten mocný a přitom tichý hlas ovšem nezvěstoval zkázu - naopak: šťastni, kdo jej uslyší a podrobí se tomuto soudu milosti, protože jejich je to království, jehož brány se tehdy otevřely.
A o tom o dvacet let později psal apoštol Pavel, který se sám s Ježíšem osobně nepotkal. Píše: přátelé, slovo kříže je bláznovstvím pro ty, kdo si vystačí sami se sebou a nechtějí být na nikom závislí.
Boží Syn to bláznovství podnikl: mlčky trpěl, nezvládl své nepřátele, nezvládl donést kříž až na místo vlastní popravy, nezvládl ani zjednat si základní lidskou důstojnost, když byl vydán lidem, kteří zesměšňovali vše, co dělal, oč usiloval a zápasil, a posmívali se, když trpěl.
Jen blázen by tu hledal Boha - kde asi zůstal, když to představení začalo? Ta otázka se nám vrací, v nemocích, neštěstích, uchvácenostech, strachu - kde zůstal Bůh, že nás opustil?
Jen blázen by zde hledal Boha, a on tu přitom je. Ti, kdo dávají najevo, že vše zvládnou, sotva kdy pochopí, že bláznovství Boží je lepší a silnější než, co dokáží lidé. Protože tomu, co dokážeme, něco chybí. My tak nanejvýš „zvládáme“: úkoly, problémy, přírodu, politiku, inflaci, okolnosti, druhé lidi, sami sebe.
A ono přitom nejde tolik o to zvládnout, jako spíš: najít si své místo mezi lidmi, ve světě a před Bohem.
Velký pátek je tu od toho, aby připomněl, že nás Bůh nepřišel zvládnout. Přišel proto, abychom našli svou záchranu, a učí nás ji hledat v tom, co nazýváme Boží odpuštění.
Boží odpouštějící láska se nelekne ani smrti a my jsme zváni, abychom hledali své místo mezi lidmi a před Bohem - ne z pozice těch, kdo musí vše zvládnout, ale z pozice těch, kdo vědí o své vině a žijí z toho, co tvoří Boží odpuštění s námi a mezi námi nového.
Bože, Velký pátek stojí ve znamení toho temného, jako by shrnoval vše hrozné, čeho jsme my lidé schopni. A přece tvoje slovo říká, že jsou Velikonoce současně přemožením všech hrůz, ať jsme je my lidé zavinili nebo ne. Prosíme tě, dej nám proniknout do smyslu velikonočních událostí, aby se nám staly světlem a abychom se uměli dívat i skrze stíny bolesti a smrti. Dej nám, Pane, víru, lásku a naději. Amen.