Bohoslužba 4.4.2021  Neděle vzkříšení.     ČTENÍ  J 20,1-10 První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů. TEXT  J 20,11-18 Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ KÁZÁNÍ    Jenže hrob je otevřený a prázdný. Marie odmítá smířit se s fakty, přijmout danosti a pláče. Zoufalství? Bezradnost? Tvrdohlavost? Potřeba nechat slzy plynout až k upokojení? Snad pro tu touhu, která jí nedovolí hnout se z místa, jít v životě dál, snad pro ni smí zahlédnout víc než ti, kdo se smíří a jdou zpět. Marie je zoufalá, protože to celé byl jen sen. Chvilkové vytržení z marnosti jejího způsobu života, ale co dál? Vrátit se ke starým věcem? Jak jinak, bez Ježíše, docela sama, asi nezvládne ten nový život. A Marie to odmítá vzdát. Viděla, co se stalo, stála s ženami pod křížem, a nemá pokoje. Proč pláčeš? Ptají andělé. Boží poslové asi chtějí ženu utišit. Nemusíš. Jakoby vše nebylo už tak zlé, ještě ke všemu zmizelo Ježíšovo mrtvé tělo, jemuž chtěla vzdát úctu. Marie nechápe, že otázka má jiný význam. A tak zazní ještě ze zahrady: Proč pláčeš? Koho hledáš? „Zahradníku, jestli jsi Pána odnesl ty, řekni, kde leží, a já si ho vezmu“. Vidíme jen část skutečnosti. A myslíme, že náš pohled je konečný. Buď že jsme byli sraženi životem na kolena a v rozhledu brání strach, nebo mozek a zarputilost, jak tomu později je v případě Tomáše Dvojčete. Každopádně máme pocit, že to, co vidíme, je pravda ve své úplnosti. A ona není. Důležitý rozměr života je otevřen pouze víře. Vždyť to je Ježíš. Najednou je jasné, kdo to volá. A Marie ví, že jde o ni. Odpoví. Spontánně osloví Ježíše: Raboni. S láskou a vírou. Je tu znovu vztah, který se zdál být přerván smrtí. Nový život trvá. A to je víra. Marie by ráda tu chvíli podržela, objala Ježíše, radovala se. Jenže slyší: Jdi k mým bratřím a řekni jim: Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci. A též: Nedrž mě. Tak Jan vyjadřuje, že se Ježíš nevrátil do svého pozemského bytí. Po vzkříšení to není stejné, jako před smrtí. Už sám fakt, že Marii napadne Ježíše obejmout, svědčí o tom, že Vzkříšený není duch. Ježíš ji zve k tomu, aby se jej nedržela, aby šla dál. Nemá si tu novinu nechat pro sebe. Má jít k druhým. Do společenství. Má jim vyřídit, že Ježíš je náš bratr a přítel za smrt. Vystupuje nyní k Bohu. Svému i našemu. Tedy: nejsme bez Boha na světě. Náš život není na nic a beze smyslu. Máme díky Ježíši Kristu Otce v nebesích. Máme ke komu se vztahovat. Jsme zasazeni do blízkého vztahu, který vydrží a podrží. Marie nese zvěst o vzkříšení. Naději a víru. Nepředává zkušenost, to nejde. Nepředává jistoty. Ne „věřte mi, berte to“. Sděluje: Viděla jsem Pána. Víra, rodná sestra nejistoty, zato však matka svobody Kristem vykoupené, ta stačí. A k čemu nás Mariino poselství zve? Co z něj pochopit? Kristus byl vzkříšen. Ano. A také: jsme voláni. Co všechno jen na nás volá, křičí a vtírá se do naší pozornosti. A při tom tady na nás pranic nezáleží, jen nás využít, vyždímat a prázdné odhodit. Bible však hovoří o tom, že jsme voláni, každý osobně, jménem. Adame, Abrahame, Marie... Odpovědět osobně na toto volání znamená najít svůj život. Svým rozumem poznáváme neviditelného Tvůrce, nebeského Otce, který je za tímto stvořením. Zázraky jsou kolem nás. Otevřme oči! Bůh je koná i v našem životě. Rovněž je zázrakem vzkříšení Krista. Boží tajemství nejsou proti rozumu, ale převyšují ho. V duchu vidíme kamenný hrob. V noci ze soboty na neděli jej hlídají vojáci. Kněží a farizeové řekli o mrtvém Ježíši Pilátovi: Když ještě žil, řekl: Po třech dnech vstanu. Nařiď tedy, ať je hrob hlídán. (Mt 27,63) V jednu chvíli bylo vzkříšeno Ježíšovo tělo, jež leželo v hrobě. A proměněné tělo prošlo hrobem, protože nepodléhá fyzickým zákonitostem. Chvíle vzkříšení potvrdila, že Kristovo evangelium je pravda a že Ježíš je pravý Bůh. Odehrála se v tichosti a skrytosti. Ani stráže nevěděly, kdy Kristus vyšel z hrobu. Každý z nás se setkává s realitou smrti. Jednou i u tvého hrobu budou stát tví drazí a plakat. Temné hroby člověka děsí. Ježíš nás však ujišťuje, že budeme vzkříšeni. Naše tělo bude nejen vzkříšeno Boží všemohoucností, ale i oslaveno a bude podobné Kristovu vzkříšenému tělu. Toto zaslíbení je pro nás radostí. Ježíš opravdu vstal z mrtvých! I my vstaneme z mrtvých a budeme mít účast na nekonečném štěstí a radosti v nebi. Dnes, o Neděli vzkříšení, vězme, že každého volá osobně ten, kdo je náš bratr a za nás položil svůj život. Ježíšův příběh, jeho slova, činy, oběť za nás, to vše živě promlouvá a oslovuje nás. Bůh nás zná lépe, než my sami sebe. Vede nás cestou života. Od jeho lásky ani smrt neodloučí. Na jeho volání odpovězme. Každý sám za sebe, osobně a důvěrně. A to je víra.    Pane a Bože, zaslechli jsme tvůj hlas. Voláš nás k životu ve svobodě, v plnosti a beze strachu ze smrti. Prosíme, dej, abychom si tvé slovo nikým a ničím nedali přehlušit. Amen.