Bohoslužba 18.4.2021  Nenechat se unést proudem.     ČTENÍ  L 24, 35-48  Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ TEXT  Žd 1, 1-5; 2, 1 Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. Komu kdy z andělů Bůh řekl: ‚Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví: ‚Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.‘ ... Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. KÁZÁNÍ    Jsme v období, kdy si církev připomíná spasitelné dílo Ježíše, od událostí Velkého pátku přes Velikonoce po seslání Ducha. Tyto děje jsou zpřítomněny v Listu Židům. Celý list, to je kázání na toto téma, přičemž základem kázání je náš text. Pisatel tu předkládá, na čem máme stavět svoji víru a i svůj život. Přitom čtenářům připomene, jak velká je doba, ve které žijí. Když se řekne žijeme ve velké době, tak tehdejší člověk asi čekal, že uslyší o velikosti římské říše, jež ovládala svět. Pisatel ale spatřuje velikost doby v něčem jiném. On měří velikost doby ne dle toho, co dělají lidé, ale dle Božích plánů. Ne dle lidského panování, nýbrž dle Božího jednání. To řekl slovy, že žijeme v posledním čase. To je: v čase, kdy to hlavní na svět už přišlo, je to tu, a už se nic většího nestane. A vysvětlí, v čem je ta doba veliká: neboť nyní k nám mluvil Bůh ve svém Synu. To je to nejdůležitější, co se kdy na světě stalo i stane. Co Bůh kdy - svým jednáním s námi a pro nás - učinil. Co nebude překonáno, co nemusí být doplňováno, co je dostatečné, aby běh světa byl dobře a šťastně uzavřen. Jsou to velká slova, ale mysleme na to, co Bůh vykonal skrze Ježíše pro lidi. My lidé - v tomto pohledu - už žijeme v posledním čase, v období světa, než přijde Ježíš podruhé a s ním jeho království. Pisatel ukazuje velikost tohoto času i tím, že to srovnává s tím, jak to bylo dřív. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim otcům. Jednal skrze Izrael, který vyvolil a povolal za svůj lid, aby pak od nich vyšla spása do světa. Uzavřel s nimi smlouvu, dal jim svůj Zákon, bohoslužbu, jež jim měla sloužit k tomu, aby i při své nedokonalosti zůstávali v dobrém vztahu k Bohu. A když se jejich věrnost vytrácela a když se z chrámové služby stávaly nezávazné obřady, tak k nim posílal proroky, a ti jim připomínali Boží vůli, vedli je k pokání a volali je zpět k Bohu. Při tom všem projevoval trpělivost, i když to bylo málo platné.  A Bůh mluvil k lidem jinak. Vložil se do toho sám: v osobě svého vlastního Syna. A byl to takový zásah, že v něm bylo obsaženo vše potřebné pro spásu lidí. To jsou ty děje, které jsou spojeny se jménem Ježíše a které si připomínáme v tomto období církevního roku. Na ně se pisatel soustřeďuje. Zdůrazňuje božství Ježíše. Jeho velikost líčí slovy, že on je jasem Boží slávy a výrazem Boží podstaty, a proto vše, co on vykonal, platí jednou provždy.  Z Bible slýcháváme, jak Syn Boží vzal na sebe naše lidství, jak se ponížil, aby se k nám přiblížil, co přitom snášel. Ani to tu není vynecháno. List zdůrazní: Bůh svého Syna ponížil, když se Syn Boží stal člověkem a přijal lidský úděl. A touto cestou - utrpením - vedl nebeský Otec Ježíše k dokonalosti, tj. k plnému uskutečnění toho, co bylo potřebné pro spásu člověka. A pro to, že to podstoupil,  nevyhnul se ani smrti, byl korunován ctí a slávou a Otec vše složil k jeho nohám.  Cílem toho, co Ježíš vykonal, byla záchrana Božího stvoření, člověkem počínaje. Vyřešení hříchu, této lidské vzpoury proti Bohu. V Ježíši přišla spása, jež není v tom, že to my lidé dáme do pořádku, ale je založena na odpuštění Božím. Na odpuštění, k němuž došlo ne božským zásahem shora, ale na základě oběti, kterou za nás podstoupil Boží Syn, když to naše provinění vzal na sebe.  K tomu se pisatel vrátí, a ve svém kázání naváže na nejvýznamnější obřad těch starozákonních bohoslužeb, kdy velekněz jednou za rok vstupoval v chrámu do svatyně svatých (tedy na místo, kde neviděn uprostřed svého lidu přebývá Bůh) a přinášel tam oběť za hřích lidu, aby zde od Boha přijal odpuštění pro sebe i lid.  Pavel napíše, že ta největší bohoslužebná událost byla jen náznakem toho, co nyní učinil Ježíš, když zemřel na kříži. Když jako oběť za hřích lidstva přinesl do nebeské svatyně sebe sama, a nebeský Otec tuto jeho oběť přijal. Tak svou smrtí zbavil moci toho, který až dosud byl pánem smrti, totiž ďábla. Vysvobodil nás z jeho moci. Jestliže jsme my lidé tímto pocitem smrtelnosti byli drženi jako v otroctví tohoto Božího a našeho nepřítele, nyní díky Kristu a jeho oběti jsme byli z tohoto poddanství vysvobozeni. To je část spásy, a to nám Boží Syn vydobyl. Načež dodá: vykonal očistu našich hříchů a posadil se po pravici Velebnosti na výsostech. Což není jen popis jeho bydliště, ale výraz jeho přítomné moci a vlády. Místo, kde pokračuje v díle, je i dál s námi, slyší a vyslýchá naše modlitby, přimlouvá se za nás, vede nás a obdarovává svým Duchem. To je poselství tohoto listu: že tím je poznamenána i všechna naše přítomnost. Nejde jen o závěrečnou spásu. Že Ježíš je Pánem, to je nejdůležitější charakteristika tohoto posledního času. Toho času, v němž žijeme a v němž lidstvo bude žít až do skonání světa, taková je realita, sice neviditelná, zatím skrytá, ale skutečná.  Z toho pak vyplývají i povzbuzení a napomenutí k věrnosti. Byla to 80. léta prvního století. Církev zažila pronásledování za císaře Nera, kdy věrnost Kristu u mnoha křesťanů byla zpečetěna jejich mučednickou smrtí. Pak bylo klidněji, kdy sice byli věřící vystaveni šikanování, nepřátelství, posměchu, ale nešlo o život. Objevovaly se ale náznaky, že nastanou zlé časy, za císaře Domitiána. Co jim do této situace Pavel řekne: Položí jim na srdce, aby se věrně drželi všeho, co jim bylo zvěstováno. Proto se tím víc musíme držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se proudem unášet pryč. Jestliže už to slovo zákona a proroků bylo pevné, tím spíš my teď berme vážně evangelium, které je nám zvěstováno o Kristu. Držme se ho. Spoléhejme na to. Vracejme se k tomu. Nenahrazujme to ničím jiným. Mějme to ve svém životě jako to první a nejdůležitější. Lehkovážné opouštění této cesty není bez následků. Nejen v této časnosti. Jde o víc: abychom pro svoji neposlušnost nepohrdali slavným spasením.  Pisatel poví, odkud hrozí nebezpečí: Musíme se držet toho, co jsme slyšeli, a nenechat se unést proudem. To je přesné slovo. Nebýt unesen proudem. Kolik proudů bylo už tehdy. Že se nic nemá přehánět. Že křesťan nemá svoji víru dávat najevo. Že tu je křesťanství a jiná náboženství. To pokračuje. Co všecko se dnes ozývá. Co na člověka působí a vede rafinovaně do zkázy. Jak lákají peníze, moc, užít si, dosáhnout úspěchu, i špatnou cestou. Tváří v tvář tomu všemu i dnes platí: Držme se toho, co jsme slyšeli. Nebo tak, jak ten dnešní oddíl končí: Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, kterému by byly cizí naše slabosti; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (4,14) Amen.