Bohoslužba 9.5.2021  Bůh přítel.     ČTENÍ   1J 4, 7-11 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. TEXT   J 15, 9-17 Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“ KÁZÁNÍ    V textu jsme vybízeni, abychom milovali dle vzoru Krista; abychom zůstávali v jeho lásce a napodobovali lásku, jakou miloval on. Dvakrát zde zdůrazňuje, abychom se milovali navzájem. Jeho láska jsou to skutky lásky zaměřené ke konkrétním lidem. Hloubku této lásky pak podtrhuje, když říká, že největší skutek lásky je položit život za své přátele - tak jako on položil ten svůj. Proč jsme Kristem vybízeni k ochotě položit svůj život jen za své přátele. Obětovat svůj život, či se obětovat třeba jen ve službě pro své přátele, je vysoká meta. Ale nejsme tu svědky chyby pisatele evangelia, který otupil Ježíšovu výzvu milovat své nepřátele? Jak to tedy je? Máme jít skutky lásky až na hranici položení vlastního života a milovat i své nepřátele? Janovo i ostatní evangelia dokládají Kristovo učení, že cílem naší lásky mají být naši přátelé i nepřátelé. Máme je milovat a modlit se za ně. Kdybychom připustili, že objektem jeho lásky jsou jen jeho přátelé, pak by se Kristus jako Boží Syn nevtělil a nepřišel nás zachránit. Lidstvo bylo totiž v zajetí hříchů, a to nejen osobních, ale zejména dědičného. Nebyli jsme přáteli Božími. Jak je to s Kristovým pojetím přátel? Kdo jsou jeho přátelé, za které obětovat svůj život? Proč k témuž vyzývá i nás a proč nás Otec k takové schopnosti jako Kristovy ratolesti vychovává a šlechtí? My lidé vnímáme v důsledku své hříšnosti ostatní jako své přátele, nebo nepřátele. Rozdělujeme je dle toho, zda nám ubližují, či neubližují. Bohu ale v důsledku vlastní hříšnosti ubližují všichni, včetně křesťanů. Nikdy nás ale nenazývá svými nepřáteli. Všechny nás miluje jako své děti, které zlobí. Když nás tedy vyzývá, abychom se milovali navzájem, a nejvíc ochotou položit svůj život za své přátele, říká to na základě svého vztahu k lidem bez rozdílu. Na jiných místech - aby přistoupil na náš způsob vnímání našich bližních - říká, že naší lásky jsou hodni i ti, které pokládáme za své nepřátele. Nechce nám tím Kristus třeba říct, že máme milovat své nepřátele proto, že jsou Boží, a mají být tedy i našimi přáteli? A zde narážíme na zeď našich schopností i naší ochoty. Z hlediska světa je tento přístup nepřirozený a snad i zvrácený. Pomoci nepříteli, budiž. Ale přestat ho vnímat jako nepřítele? Jenže tak to v Božím království funguje. A asi hloubi duše cítíme, že právě toto je křesťanství. Jak jsme slyšeli minule, jsou křesťané sjednoceni s Kristem jako ratolesti s vinným kmenem. Přebývají v Kristu a mají s ním společenství, přestože Zmrtvýchvstalý není viditelně přítomen, ale přebývá nyní u Otce, v lásce s ním spolu-bydlí. Proto, že Bůh je láska a že mezi Otcem a Synem je společenství lásky, můžeme vstoupit do společenství s Bohem, kterého nikdo neviděl, pokud budeme žít v lásce. Co je však láska - agapé, jak ji nazývá Nový zákon? Je to proud vycházející z Otce především na milovaného Syna a skrze Syna na věřící, v nichž probouzí dynamiku vztahu: každý totiž pasivně zakusí Boží lásku, a tak se stane subjektem lásky. Je to kruhový pohyb lásky. Je to láska, kterou každý z nás potřebuje, aby mohl žít v plnosti; láska, která jediná dává smysl našemu životu. Je to božská energie, reálná zkušenost, k níž je povolán každý křesťan! Ježíšovi učedníci poznali jeho lásku až do konce, jeho obětování života pro ně, jeho přátele. Tento Ježíšův postoj se živil z pramene: z Otcovy lásky, kterou zakoušel. Podobně je i dnes věřící ponořen do tohoto proudu lásky a společenství věřících, církev, je předně skutečností, jež se rodí z lásky a směřuje k tomu, že je zjevení lásky. Je třeba zdůraznit, že to není církev, kdo se rozhoduje milovat, prokazovat lásku, ale Boží láska, v níž se církev rodí a stává se schopnou být subjektem lásky. V tomto světle chápeme, proč Ježíš zanechal svým učedníkům podmínku ke společenství s ním. Z přikázání v Bibli zůstává po Ježíšově příchodu na zem jedno - nové přikázání, neboť je poslední a definitivní. Nové přikázání je totiž jediné, které Ježíš dostal od Otce, a jako takové ho dodržel až do krajnosti, až k tomu, že se stal vzorem a mírou lásky svých učedníků křesťanů k druhým. Ježíš formuluje vztah přikázání a lásky v podmínkových větách. V jeho vzorci láska není důsledkem zachovávání přikázání, nýbrž předchází jej. Ježíš tvrdí, že budeme-li zachovávat jeho přikázání, zůstaneme v jeho lásce. To znamená, že jeho láska byla první a čeká na naši odpověď; stojí na začátku jakéhokoli našeho pohybu, jakožto zdroj, jenž dává smysl všemu, co děláme. Když však opravdu pochopíme a začneme užívat Ježíšův vzorec (na sebe i na druhé), naše radost se naplní nezávisle od toho, co děláme a co prožíváme. To největší, co může dát osoba, je dát sama sebe, jako to činí Ježíš, když nám dává sám sebe ve svém slově a své svaté večeři. Nedává nám jen dobré rady a zaslíbení, ale sám sebe. Trojjediný Bůh Přítel nám dává sám sebe - Jan dál zdůraznil jednu osobu: Dá vám svého Ducha. V něm pak víme, zač se modlit, co je důležité - jsou to věci duchovní, ale i věci našeho všedního života. A tak dej Bůh, abychom jej poznali jako toho, kdo dává prosícím, abychom jej poznali jako otce a přítele - nejen z Písma, ale i ze zkušenosti života s Otcem i Synem; prosme Boha, aby dal Ducha svatého, když ho prosíme. Amen.