archiv kázání


Bohoslužba 16.5.2021  Neděle po Nanebevstoupení.
   
ČTENÍ   Ž 27, 7-14
Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! Mé srdce si opakuje tvoji výzvu : „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej, v hněvu nezamítej svého služebníka. Ty jsi byl má pomoc, neodvrhuj mě a neopouštěj, Bože, moje spáso. I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou navzdory těm, kdo proti mně sočí. Nevydávej mě zvůli mých protivníků! Zvedli se proti mně křiví svědkové, i ten, z něhož násilí čiší. Jak bych nevěřil, že budu hledět na Hospodinovu dobrotivost v zemi živých! Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!

TEXT   J 16, 23b-28
Ježíš: Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo. V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás; vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“

KÁZÁNÍ   

Zažili jste plnou radost? Takovou radost, že jste jí byli naplněni až po okraj vaší bytosti? Možná. Přál bych vám to i sobě. A pokud ne, tak si představme: co by se mělo stát, aby nás taková radost naplnila?
Ježíš mluví s učedníky, se svými přáteli, o tom, že odchází zpět k Otci, a vyzývá je, aby prosili a dostanou, a jejich radost bude plná. A nejen to. Ježíš jim říká, že dosud neprosili v jeho jménu. V Ježíšově jménu. A že to mají dělat. Budou-li prosit Boha Otce v Ježíšově jménu, dá jim to, dostanou, a jejich radost pak bude plná. Přichází hodina - časový zlom, rozhodující chvíle - kdy Ježíš už nebude mluvit o Bohu a Božím království obrazně, ale přímo ho bude zvěstovat. Přichází změna - v Ježíšově jménu budou prosit Boha přímo a nebudou se spoléhat, tak jako dosud, na Ježíšovo zprostředkování svých proseb. Vždyť Bůh je miluje a oni také milují, a uvěřili. Ježíš vyšel od Otce, přišel na svět, a nyní svět opouští a vrací se k Bohu.
Zní to logicky. Ale když se nad tím zamyslíme, tak je to závažná informace. Tak jaká radost? Vždyť Ježíš odchází, ale kdyby jen odešel. V Janově evangeliu jsme ještě před Velikonocemi. Ten jeho odchod bude zděšením, stane se pro ně noční můrou ze zlého snu, ze kterého se probudí do ještě horší skutečnosti. Pak sice nastane překvapení - Ježíš není v hrobě, ale žije, avšak jinak, než jak lidé běžně žijí. Prochází dveřmi, ale není to duch, dotýká se jich, má hlad, ale občas nečekaně zmizí a oni mají problém, aby ho znovu poznali, i když s nimi jde pár hodin na společné cestě. A potom? Pak odejde k Otci a už tu nebude takto fyzicky přítomen, jako byl do té doby. Přislíbí sice seslání Ducha svatého, té Boží lásky, kterou vnímáme a cítíme při sobě i ve světě, ale on už tu tělesně nebude.
Co je vlastně radost, plná a hluboká? A je tak neskutečné, že budeme-li prosit o něco v Ježíšově jménu Boha, tak že nám to dá? A že nám to dá proto, aby naše radost byla právě tak hluboká a plná? Jakoby šlo v lidském životě jen o tu plnost radosti a o nic jiného? Jakoby naše prosby, o cokoli už prosíme, směřovaly k té radosti, k tomu, abychom v životě prožívali takovou hlubokou a plnou radost, i když budeme třeba nemocní, či bez peněz?
Takovou radost tak mít ve svém srdci, radost, kterou vám nic a nikdo nedokáže vzít, či zkazit, umenšit, rozbít praktickým realismem, zdravou skepsí, logickými argumenty. Takovou radost, která zůstává, i když by se zvnějšku viděno zdálo, že Bůh tu není, že Ježíš odešel, že jsme sami a prostor má zlo, které je silné, a které tak snadno získává lidská srdce, která nejen že touží po Bohu, ale také a snad i víc po moci, slávě, úspěchu a ovládání druhých.
Kde se taková radost vezme? Ježíš řekne: vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mě a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. Ta příčinná vazba vás miluje, protože vy milujete překvapí. Myslel to Ježíš takto? Když ještě mluví obrazně, tak třeba v podobenství o marnotratném synu otec nečeká, na synovo vyznání vin a tak i lásky, ale rovnou ho přijímá, objímá a vítá. Nepřestal ho milovat, i když syn se mu ztratil ve světě, a vzpomenul si na svého otce až tehdy, když mu teklo do bot.
Myslím, že zdrojem té hluboké a plné radosti je právě to milování. Milovat Ježíše, věřit mu a spoléhat se na něj, na to, co slíbil, na jeho slova, která říkal, na to, jak mluvil o Bohu a jak ho zvěstoval. Milovat Ježíše pak znamená milovat pravdu i za cenu bolesti a utrpení. Milovat život jako Boží otcovský dar. Cesta k tomuto milování vede skrze modlitbu - prosby a děkování. Modlitba čistí duši člověka a obrací ji k tomu, co je důležité. Modlitba v nás otevírá pramen, kterým k do naší duše proudí hluboká a plná radost v Bohu.
Prosit Boha, Ježíše, modlit se, děkovat, to se někdy může zdát jakýmsi voláním do prázdna. Zvlášť lidem, kteří to nedělají. Ale kdo to dělá, ten ví, že je to jinak. Že to pomalu, ale jistě mění člověku život, pročišťuje, projasňuje, naplňuje něčím, z čeho čerpáme sílu i naději, radost i pro situace, kdy se lidé běžně neradují. Ježíš řekne: Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď zase opouštím svět a jdu k Otci. Zní to smutně, pro jeho přátele určitě, ale je v tom skryta radost. Radost ze setkání, které nás čeká. Jednou, až se naplní čas, až přijde ta hodina.
Pane Ježíši, prosíme obdaruj nás takovou radostí, kterou nám nic a nikdo nedokáže vzít, ani my sami a náš realismus, naše skepse, naše plány, potřeby a touhy. Prosíme o radost, která tryská z lásky a důvěry k tobě, o radost, která má základy ve tvém synovském životě. Amen.