Bohoslužba 23.5.2021  Neděle Svatodušní. ČTENÍ   Sk 2, 1-8.11 Když nastal den Letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? … Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ TEXT   J 15, 26-27 a 16, 12-15 Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. … Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, jest mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. KÁZÁNÍ    Duch svatý vede učedníky k pochopení toho co, nebyli s to přijmout, když byl Ježíš s nimi. V chápání osoby Krista a spásy jsou různé časy. Nejde o nové zjevení, Duch svatý, „Ježíšův nerozlučný společník“ (Basil), se nevzdálí od Ježíšova poselství. Zpřítomňuje Krista jako Synův posluchač. To je tajemství naslouchání Bohu, tajemství uvnitř Trojice: Syn vždy naslouchá Otci, Otec naslouchá přímluvě Syna a vzývání Ducha, Duch je společenstvím Otce a Syna. Církev tedy je společenství tvořené Kristovou přítomností. Ježíš své ve světě svěřil Duchu svatému, jinému Utěšiteli, tomu, který je svědek a obhájce. A tento Duch nás vede do veškeré pravdy tím, že nám učedníkům nabízí rozumět pravdě: Ježíši, který je cesta, pravda a život (J 14,16.6); pravdě, která církev předchází; která je vykládána, zvěstována a prožívána v církvi, kdykoli si připomene, že je dílem Ducha svatého, jenž z ní dělá Kristovo tělo ve světě. Od doby reformace pravdu ztotožňujeme s tvrzením, jež odpovídá realitě. Je to zúžený pohled, ne mylný. Pravda s objektivní realitou a jejím poznáním souvisí. Kristus buď vzkříšen byl, nebo nebyl. Je zrozený, nebo stvořený. I když naše postfaktická doba (doba lhářů a podvodníků) je nakloněná relativitě pravdy a nefandí jasnému vnímání skutečnosti, s ohledem na Krista na pravdě záleží. Ve smyslu dnešního evangelia je tedy Kristus a poznání o něm. Kristus je i cestou a životem. Naše víra je o pravdách víry a o jejich činění. Krista je třeba následovat a žít dle jeho slov. Petr byl ochoten jít s Kristem i na smrt. Při zatýkání Krista se nezdráhal utnout mečem ucho služebníku velekněze. Jakmile si ale uvědomil, že se Kristus dal zatknout a hrozí mu smrt, zapřel, že ho zná. Petr nevěděl, co přijde. Nevěděli to ani učedníci, když jim Kristus řekl, že by to, kam je Pravda povede, nyní nesnesli. Ale Duch pravdy je povede postupně. A protože milovali osobu pravdy, byli nakonec ochotni díky přítomnosti Ducha pravdy přijmout v sobě směr, který jim byl uložen. Abychom Ducha svatého přijali skrze víru (Ga 3,14), musíme po něm žíznit. Abychom po něm žíznili, potřebujeme znát, co v nás Duch působí. Když poznáme, jaké štěstí působí v člověku Duch svatý, nezapochybujeme, že naplnění Duchem je největším štěstím, cílem naší víry a smyslem našeho života. Je to ochutnávka nebe. Duch dává Boží charakter. A v tom je to štěstí. Jaký je Bůh? Bůh koná uvnitř svého bytí, a to je vnitřní život Trojice, i navenek, a to je stvoření. Bůh předně prožívá nekonečnou blaženost z poznávání sebe sama. Bůh věčně nahlíží sebe, kým je. Hledí na svou podstatu. Boží podstatou je nekonečná dokonalost: dobrota, krása, spravedlnost, vševědoucnost, moudrost. Když se Bůh poznává, zároveň se i miluje. Bůh miluje dobro, a proto na prvém místě miluje sám sebe. Co Bůh koná navenek? Tvoří si rozumné tvory, jež chce naplnit svým Duchem svatým a poznáním Boha; poznáním, kdo je Bůh a naší nicotnosti a hříšnosti. A tak nám ukazuje, že potřebujeme Ježíše, Spasitele a dává nám ho, přivádí nás k němu, pod kříž, pod jeho svatou krev. Když byl Duch vylit v Jeruzalémě, 50. den po Ježíšově vzkříšení, děly se zázraky: 1. ozval se hukot z nebe - tím Bůh přivolal poutníky na místo, kde se apoštolové s církví modlili, 2. nad apoštoly se zjevily ohnivé jazyky, 3. apoštolové mluvili jazyky, 4. nebylo to jen vytržení, ale Bůh působil, že mluvili lidskými jazyky a každý je slyšel hlásat velká Boží díla v rodné řeči, 5. zázrakem byl obsah jejich kázání - Bůh skrze apoštoly kázal Židům ze všech národů, 6. že rozptýleni Židé si zachovali víru v příchod Mesiáše a putovali do Jeruzaléma. Bůh tak připravil podmínky, že tito poutníci, když se vrátili, svědčili, že se zjevil Mesiáš, že se setkali s jeho apoštoly, kteří tam v Boží moci dělali zázraky a v jeden den na Petrovo kázání pokřtili 3000 Židů. To byl asi ten největší zázrak v dějinách.                                Ježíš před smrtí říká apoštolům, že budou dělat ještě větší skutky než on. A o Letnicích a ve Skutcích apoštolských to vidíme. To, co dělal Ježíš na poušti, to jeho apoštolové, po svém obrácení, po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení a po naplnění Duchem dělají v Jeruzalémě. Ten největší zázrak Ježíš udělal skrze apoštoly, a tím zázrakem bylo jejich obrácení, to že byli schopni dělat totéž, co Ježíš. Ty největší zázraky Ježíš koná v nás. My si říkáme, kdyby tu byl ten či onen Boží služebník. To by se děli věci. To bychom cítili Boží přítomnost a pomazání Ducha svatého. Ale tím největším zázrakem je, že my jsme zde a věříme v Ježíše a žijeme jako křesťané. Tím největším důkazem pravosti Božího díla je tvůj život z víry a tvé pokání. Pane, děkujeme za pravdu, do které nás uvádíš svým Duchem. Prosíme, dej nám odvahu k pravdě. Amen.