Bohoslužba 6.6.2021  Vnitřní člověk. ČTENÍ   2Kor 4, 13 – 5, 1 Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: „Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil“, věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě. A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně. Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. TEXT   Mk 3, 20–35 Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): ‚Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.ʻ Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: ‚Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.ʻ To řekl proto, že tvrdili: ‚Je posedlý nečistým duchem.ʻ Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: ‚Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!ʻ Odpověděl jim: ‚Kdo je má matka a moji příbuzní?ʻ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: ‚To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.ʻ KÁZÁNÍ    Evangelium nám předkládá příběh, v němž je Kristus pokládán za blázna. Místo aby měl - jako muži jeho věku - rodinu, věnoval se řemeslu a žil ve společenství, chodil po Palestině, uzdravoval, skoro nejedl, málo spal a choval se mimo zavedené zvyklosti. Předně tím trpěla jeho rodina. Kvůli Ježíšovi se dostanou do řečí, a kdo ví, jak těžké bude provdat dívky z jeho příbuzenstva. Kdo by si vzal za manželku ženu, z jejíhož příbuzenstva byl tento pomatený? Tomu se musí zabránit: dovést ho domů a přimět ho, aby žil jako ostatní. Aby dělal, co se patří. Dokud byl Kristus chlapcem, žil v poslušnosti vůči své rodině. Náznak čehosi bylo, když ve dvanácti letech zůstal v chrámě se zákoníky. Ale na to se zapomnělo a jeho další život nevybočoval z očekávání jeho okolí. Pak ale přišel zlom, když křtem u Jana Křtitele začal své dílo spásy. Vymanil se z pout požadavků své doby i rodiny a zcela se zaměřil na splnění úkolu, pro který se narodil a který ve svém životě postupně ve vztahu s Otcem rozpoznával: zachránit člověka od hříchů; stát se poslušnou obětí Otci namísto lidstva, které toho není schopno. Dokud byl chlapcem, poslušně následoval ty, kterým byl na zemi svěřen. Jakmile však přišel jeho čas, poslušně následoval jen svého Otce, aby k němu mohl přivést i nás. A zde se ukrývá jádro problému, který někdy s Kristem máme: Pokud nás Kristus vodí po cestách, které se neliší od cest ostatních lidí, či námi chtěných, je vše v pořádku. Když ale v našem životě Kristus odbočí na cestu, kterou jít nechceme, nastává problém. I my dnes - stejně jako Ježíšova rodina tehdy - se můžeme ocitnout v situaci, kdy nám bezděky z úst vypadnou slova: „On se snad zbláznil. To po mně nemůže chtít. Jak budu vypadat před známými a rodinou? Co si o mně pomyslí? Tudy jít nechci.“ Čím déle setrváváme v našem životě od křtu, tím víc Kristus roste a jde si, kudy chce. Neposlouchá. Chtěli bychom se ho zmocnit a přesvědčit ho, aby se náš život vrátil na počátek, kdy v nás byl Pán zrozen a naše vzájemné společenství bylo sladké. Aby byl zas tím neškodným Ježíškem. Nakonec zjišťujeme, že to nejde, že máme na vybranou jít buď za ním, či být bez něho. Kdo se odváží vydat se po cestách Kristových, zjistí, že ač se snažil zmocnit se Pána, aby ho vedl, kudy chtěl on sám, Kristus se zmocňuje jeho. Ježíš se nemůže rozdvojit. On, tak jako občas i my, musí volit mezi svými příbuznými, mezi těmi, kdo stojí venku; a mezi učedníky, tedy těmi, kdo jsou kolem něho uvnitř. Otec ho poslal, aby hlásal slovo o spáse a aby se skrze evangelium stali nebeskými příbuznými ti, kdo jeho Synu naslouchají. Na rozdíl od nich ti venku, ač pocházejí ze stejné krve, nechtějí Ježíši naslouchat a porozumět, ale přikazovat mu, jak se má chovat a zmocnit se ho. Patřit do Ježíšova kruhu, do rodiny, jejíž hlavou je nebeský Otec, je jednoduché. Ježíš to říká takto: Každý, kdo plní vůli Boží, je můj bratr i sestra i matka. Každý, kdo se zmocňuje slova o Boží vůli a plní ji jako ji plnil po celý svůj pozemský život Syn, stává se jeho sestrou, bratrem a matkou (Otce má jen jednoho jako my jednoho Boha). Ježíš se ptá: Chceš stát v mé blízkosti nebo jen zvenku pozorovat, co činí ti, kdo mi naslouchají a snaží se plnit Boží vůli? Volba je na tobě. Tato pravda nám také dovoluje pochopit smysl tvrzení: Vše bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem. Křesťané si uvědomují, že nad zlem dokáže zvítězit jen Bůh v Ježíši. Pokud by tohoto vítězství chtěl dosáhnout člověk svými vlastními silami, tajemství hříchu, přítomné v jeho životě, by jej přemohlo. Jen láska Boha Otce má sílu Kristovou smrtí zbavit moci toho, který měl moc nad smrtí, totiž ďábla, a osvobodit ty, které strach ze smrtí držel po celý život v otroctví. (Žd 2,14) Jádro víry a naděje je: Víme totiž, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí skrze Ježíše i nás. V této souvislosti ukažme na jistotu, kterou nám ve svém evangeliu předává Jan 12,31 - do chvíle, kdy jakoby začalo vítězit zlo a na obzoru se rýsovala Ježíšova smrt, klade prohlášení, že nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. Základem této důvěrou proniknuté jistoty je dnešní čtení, určené pro všechny věřící: naše „tělo“ (tzn. vnější člověk) sice postupně chátrá, avšak naše „duše“ (tzn. vnitřní člověk) se den ze dne může zmlazovat. Nesmíme však obracet svůj pohled na „viditelné“, ale na to, co je „neviditelné“ a „věčné“. Snažíme-li se připodobňovat Kristu, můžeme doufat, že obdržíme ne dům udělaný rukama, ale věčný v nebi. Amen.