Bohoslužba 27.6.2021  Krásný život. ČTENÍ   Mt 13-16 Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. TEXT    Sk 2, 37-42 Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. KÁZÁNÍ    Byli spolu a myslí se tím na ty, kteří byli po kázání apoštola Petra zasaženi v srdci a otevřeli své životy Kristovu evangeliu. Být spolu v sobě nese nádech pozitivního, co směřuje k ideálu - člověk není sám, je s někým. Když na počátku Písma čteme o stvoření člověka, stvoří Bůh nejprve Adama, a pak se na něj podívá a řekne není dobré, aby byl člověk sám a postaví vedle něj ženu, aby byli spolu. Člověk se cítí v tom spolu dobře, bezpečněji. Díky Bohu smíme být spolu - ve vlastních vztazích i ve sboru - protože potřebujeme být spolu. Text, ze kterého vycházíme, popisuje tvořící se církev. Když se tvoří nové, pak se do základů vkládá to nejdůležitější. Jednou ze čtyř vlastností zakládaného společenství bylo, že byli spolu, začínají tvořit společenství. Potřebujeme společenství. Protože Kristus nás spojuje. Učení apoštolů nás staví na společnou cestu. Před námi je společný cíl. Bez společníků na cestě se člověku po čase vede špatně - unaví se a ochabne či zabloudí. Druhý nám může ukázat kudy správně dál, dodá nám odvahy. A právě tak jsme potřební i my pro ostatní. Tak to je a díky za to. A přece: Co nás sjednocuje a dělá z nás křesťanské společenství je dáno - nejsou to lidé vedle, blízcí, ale shromažďujeme se ve jménu Ježíše Krista, našeho společného Pána. On nám zaslíbil, že tam, kde se shromáždíme kolem jeho jména a v jeho jménu, že on bude s námi, v našem středu. To je to, co formuje a tvoří církev i sbor, co nás vede k touze být spolu - Kristova přítomnost mezi námi. O to jde. Zde se nejedná o nezávazné setkání vzájemně si blízkých lidí. Tady všichni společně, jedněmi ústy, vyznáváme Krista jako svého Pána. A stejně tak, jako se k němu modlím já, tak to dělá i můj soused. Naše společné naslouchání Božímu Slovu, díky a chvály Boha v písni i modlitbě - to nás spojuje ve společenství víry. Své společenství máme proto, protože společně uctíváme téhož Pána. A že Kristus, náš Pán, je větší než si my lidé dovedeme představit, potřebujeme se stále učit, co znamená, že on je náš a my jeho, že mu patříme. Společnými ústy jej v církvi vyznáváme svým Pánem i tvorstva a světa. Tím mezi námi ubývá rozdílů. Jsme na cestě k stejnému cíli. Máme jednoho Pána, proto jsme také navzájem spojeni. Cesty k tomuto cíli jsou rozmanité, cíl je stejný, na něj jsme zaměření. To nám pomáhá ve vzájemném porozumění. Přináší nám to větší vědomí vzájemné sounáležitosti, neboť přes lidské řády má Kristus poslední slovo. Typ křesťana i křesťanského společenství, který by nám byl vzorem, jak bychom i my měli uspořádat své společenství, zde není. Je nám dáno žít ve vzájemném vztahu s vyhlídkou ke stejnému cíli - a přece právě v té rozmanitosti. Společenství je také ještě něco jiného. Uskutečňuje se při něm zároveň vzájemné setkání a spojení věřících ve víře a vzájemné lásce. To je důležité. Vírou v Ježíše Krista se člověk stává údem jeho lidu a vztah k ostatním věřícím je tak těsný, jak na zemi může být. V této rodině, jejíž hlavou je nebeský Otec, jsou všichni navzájem bratřími a sestrami se všemi důsledky. To znamená, že patříme k sobě. Vzájemně se neseme, napomínáme, jeden druhému jsme strážným a do pozadí mezi námi ustupují rozdíly. Pro to vše zde máme to slovo společenství, bratrství. Je to opět veliké, co si mnohdy ani dostatečně neuvědomujeme a neumíme to plně docenit. Křesťan vlastně není nikdy sám, ponechán sám sobě, své opuštěnosti a osamělosti. Má se kam obrátit, kde hledat ochranu i skrýš, odkud vyhlížet pomoc. Je tu duchovní pouto, jež nás spojuje. Vědomí sounáležitosti je to, co potřebuje každý člověk. Nic na světě nemůže bytí spolu nahradit, neboť do společenství křesťanské rodiny se promítá společenství s Bohem. Společenství je tedy předně vztah a to vztah lásky. Láska po společenství touží a vytváří je. Víme, jak tomu je v pokrevní rodině. Tak tomu má být ve společenství církve i sboru. A to setkávání a setrvávání v bratrské pospolitosti není samoúčelné. Nejde jen o chvíli setkání v neděli v kostele. To by bylo málo. Proto se shromažďujeme, kážeme si, učíme se, vytváříme tuto Kristovu rodinu, abychom chodili ve světle. Tím obrazem popisuje apoštol Jan praktický smysl našeho pospolitého života. Má to svou logiku. Bůh je světlo a není v něm žádná tma, píše Jan. Tím se o Bohu říká mnoho a je to zároveň určité. Světlo v tomto případě znamená krásné a užitečné, nezbytné a dokonalé, co patří k Boží podstatě. Co z toho vyplývá pro nás? Naše naslouchání Božímu Slovu a společenství s Bohem se má promítat do celého našeho života. Jestliže jsme v stálém spojení s tím, který je světlo, pak to musí být patrné i na způsobu našeho života a chování. Chodit ve světle - tím je řečeno vše. Víra je závazkem ke krásnému životu. Je to víra ve světlo, ne v tmu. Je to stálá touha po světle, chození ve světle. Jen v záři krásného života se víra stává pravdou. Víra je závazkem - je světlem věřícího člověka. Jde tu předně o život, jak jej vedeme. O život jaký má být je na světě nouze - tehdy jako dnes. Právě v tom záleží naše největší služba světu kolem nás. Ježíš říká: Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích a Vy jste sůl země. Ztratí-li sůl svou chuť, čím bude osolena. Otázka čím bude osolena směřuje také k nám a je na nás, abychom si na ni každý odpovídali. Stávat se světlem a solí země, žít ve společenství lásky s Ježíšem a bratřími a sestrami, které nás bude plnit stálou touhou být tady i pro jiné, je výzvou, se kterou se máme stále - jako církev i každý osobně - vyrovnávat. Amen.