Bohoslužba 11.7.2021  Víra umožňuje nejhlubší poznání. ČTENÍ   Ez 2, 1 – 3, 9 Řekl mi: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“ Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. Řekl mi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrni až do tohoto dne. I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce. Posílám tě k nim a řekneš jim: ‚Toto praví Panovník Hospodin,‘ ať poslechnou nebo ne, jsou dům vzpurný. Poznají však, že byl uprostřed nich prorok. Ty, lidský synu, se jich neboj, neboj se ani jejich slov, když jsou vůči tobě zarputilí a jako trní, jako bys bydlel mezi štíry. Neboj se jejich slov a neděs se jich, jsou dům vzpurný. Promluvíš k nim má slova, ať poslechnou nebo ne; jsou to vzpurníci. Ty, lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. Rozevři ústa a sněz, co ti dávám.“ Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy, lkání a bědování. Řekl mi: „Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu.“ Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. Řekl mi: „Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám.“ Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. Řekl mi: „Lidský synu, nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy. Nejsi přece posílán k lidu temné mluvy a těžkého jazyka, nýbrž k domu izraelskému, ne k mnohým národům temné mluvy a těžkého jazyka, jejichž řeči bys nerozuměl; kdybych tě poslal k nim, poslechli by tě. Izraelský dům tě však nebude chtít poslechnout, poněvadž nejsou ochotni poslechnout mne; celý izraelský dům má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. Hle, dávám ti tvář právě tak tvrdou, jako je jejich, a čelo právě tak tvrdé, jako je jejich. Dávám ti čelo jako křemen, tvrdší než oblázek. Neboj se jich a neděs se jich, jsou dům vzpurný.“ TEXT    Mk 6, 1-6 Vyšel odtamtud a šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, počal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: „Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“ A byl jim kamenem úrazu. Tu jim Ježíš řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. KÁZÁNÍ    Náš text vypráví o Ježíšově působení v domovině. Přichází tam, kde prožil většinu svého života, kde má příbuzné a známé, a přece je těm lidem stejně cizí jako prorok Ezechiel Izraeli, který má tvrdé čelo a zatvrzelé srdce. A zde v synagoze, Ježíš prožívá fiasko, když výsledkem jeho kázání a učení je, že se stal kamenem úrazu. Tento výraz je v původním textu odvozen od slova skandalon. To řecké slovo lze přeložit také jako nástraha, past, pohoršení. Když někoho pohorším, udělám jej horším než byl, jaksi zkaženějším a vzdálenějším Bohu. A Ježíš, který přichází na svět, aby se člověk k svému Stvořiteli obrátil a našel v něm svého slitovného otce, ten se v Nazaretu stane svým posluchačům neodstranitelnou překážkou v jejich vztahu k Bohu. A ne snad svým kázáním, ale celou svou existencí. Jakoby se tu naplnilo prorocké slovo starce Simeona, který nad dítětem, narozeným v Betlémě, říká: On je dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat. Lidé v  synagoze na sobě zakusili jen to první, totiž pád dolů, odvrácení se od Božího syna, protože v něm viděli jen tesaře, který nemá právo je poučovat. Možná, že leckdo si u něj tehdy objednal zakázku. Byl jim známý, a přece jej nepoznali, protože to nejhlubší poznání umožňuje jen víra. Jistě cítili, že v jeho slovech je zvláštní moudrost, i nad tím žasli, ale zůstali jen u otázky: Odkud to má? Slyšeli o divech, které činí, ale nepohnulo to s nimi, aby Ježíši uvěřili. Takže si Ježíše zařadili a jsou s ním hotovi. Mají ho takříkajíc přečteného. I kdyby jim kázal hodiny, nebudou jej brát vážně. Nepřesvědčí je ani ty zázraky, které vykonal. On sám se jim stane jen kamenem úrazu, protože jejich srdce se neotevře světlu Božího království; to přichází v něm. Vidí v něm jen člověka, jehož netřeba brát vážně, aby jim měnil život, i když jinak mluví zajímavě a leccos se mu už povedlo. Nejsou proti němu tak nabroušeni, jako Izrael proti Ezechielovi, ale nepotřebují jej; ještě snad jako tesaře, rozhodně ne jako Božího Syna, jímž je od věčnosti. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život. Ta slova jsou slibem, ale i varováním před vyprázdněním Ježíšova tajemství, jež vyřídili nazaretští posluchači svým hodnocením. Ježíš na to odpověděl výrokem o proroku, který není vzácný ve své vlasti. Možná, že je to přísloví, které bylo už tehdy užívané. Ale předjímka celého národa, který se jej zcela zřekne, zbaví cti a pošle na smrt. Tam, kde by měl najít porozumění, mezi svými, je cizí a bez důstojnosti, kterou mu Bůh dal. To je Ježíšovo zklamání. A zároveň nám Marek sděluje, že Ježíš tam nemohl vykonat žádný zázrak. To je tak nepochopitelné, že Matouš to slovo nemohl - a ono tam v původním textu je - ve stejném vyprávění neuvádí; podle Matouše - Ježíš tam neučinil žádný div. Ale on to nemohl vykonat, říká náš text. Nemohl, protože těm lidem scházela víra? Že to bylo v rozporu s Boží vůli? Nemáme na to odpověď, ale Bůh nepřesvědčuje ty, kdo nevěří evangeliu, zázraky. Lidské srdce dokáže být tak nepřístupné, že jej neotevře ani zázrak. Ježíšovy zázraky se dějí tam, kde jim lidé uvěří. Jistě i v Nazaretu se jich pár našlo, však tu čteme, že na několik nemocných vložil ruce a uzdravil je. Ale v celku tu nemohl učinit nic, nic pro záchranu člověka, protože ten člověk to nepotřebuje. Ježíš nevnucuje Boží milost těm, kteří ji v Nazaretu odmítají. Ale podivuje se jejich nevěře. Příběh evangelia se snadno může stát i naším příběhem. Nikdy jsme uvnitř sebe sama nepocítili závist, že Bůh pomáhá druhým víc než nám? Že z jejich života jakoby vyzařuje Boží milost, zatímco já se ploužím ve stínu? Že v mém životě je Kristus jen synem tesaře, ale v životech druhých mocným Božím Synem? Důvodů, proč tomu tak je, je víc a nelze říci, že u všech je to stejné. Myslím, že ti, v jejichž životě je Ježíš Božím Synem, nejen věří v jeho přítomnou moc, ale také se na něho tlačí jako žena, aby se dotkla jeho roucha a byla uzdravena. Jsou jím přitahováni jako magnetem. Není pak divu, že mezi nimi a Kristem přeskočí jiskra, kterou jim můžeme závidět. Záleží na nás, kým budeme. Jestli zhrzeným, jenž Kristu vyčítá, co pro něho neudělal, nebo tím, kdo se tlačí v davu, neboť Kristus je jeho nadějí a on se ho chce dotknout. Chceme-li na Krista tlačit předně proto, aby nám pomohl, můžeme být zklamáni. Čím blíž Kristu totiž budeme, tím víc mu budeme podobni. A Kristus tu nebyl, aby Otec plnil jeho přání, ale aby on plnil přání Otce - pomáhat všem potřebným, kteří u něho nacházeli úlevu. A to je kříž, ale i jediná cesta, jak prožívat blízkost s Kristem, na kterou u druhých možná závistivě hledíme. Dvakrát čteme v evangeliu, že se Ježíš podivil, zaskočilo ho to, byl překvapen a nečekal to. Jednou to bylo zde. Je to údiv, v němž je smutek. A podruhé se podivil víře římského setníka, který důvěřoval jeho slovu. Kéž ten radostný údiv našeho Pána platí víře každého z nás. Amen.