Bohoslužba 10.10.2021  Ovoce našich modliteb. ČTENÍ   Ef 1, 3-14 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu. On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání, abychom my, kteří jsme na Krista upnuli svou naději, stali se chválou jeho slávy. V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. TEXT    L10, 21 V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. KÁZÁNÍ    Verš mluví o tajemství Božího království. Nejde o teologizování, i když člověk potřebuje rámec, aby měl přehled, co se týče Božího slova. Vniknout do Božích tajemství je nad náš rozum. Jak například chceme řešit tajemství, kdo bude spasen, zavržen? Jak vyřešit jisté protichůdnosti, které jsou v Bibli? Nejsou to vlastně ani protichůdnosti, ale jsou to otázky postavené v určitých rovinách tak, že v jedné rovině to platí, a v jiné třeba platí opak. Pokud člověk sám není vedený Duchem, nemá potřebnou citlivost, nezná umění polemiky a moudrost Boží, bude se mu zdát, že si Bible protiřečí. Boží moudrost dává Bůh maličkým, tedy prostým, pokorným lidem. Usilujme o to, abychom ji získali. My toho nepotřebujeme moc vědět. Stačí nám základní pravdy, které budeme žít, a všechna tajemství se pak dozvíme v nebi. Bůh nám dává tolik světla, kolik jsme schopni uvést do života. Nač potřebujeme znát tajemství, když nebudeme podle nich žít? Byla by nám jen ke škodě, protože kdo víc poznal, kdo víc dostal, ten nese větší zodpovědnost. To neznamená, že proto budeme lenošit a nebudeme hledat Boží pravdu. Musí to být ale úměrné našemu osobnímu vztahu k Bohu. Potřebujeme ho prosit o světlo, které je nutné v duchovním boji, abychom byli spaseni. To je „svatý egoizmus“. Naším cílem je svatost. Máme být moudří, využívat čas a hledat vůli Boží. Co to znamená? Když je člověk zavalen prací, tak si má aspoň uvědomit: „To, co dělám, je vůle Boží.“ Je zde však druhá otázka, jestli to děláme Božím způsobem. My se totiž v práci realizujeme. S tím už musíme počítat. Můžeme jen bezmocně říct Ježíši: „Pane, mám plnit tvou vůli, ale já to jinak neumím, než tak, že se v tom uskutečňuje můj starý člověk. Budu ji tedy plnit, i když dle toho mechanizmu, který je ve mně.“ Když však začneme dělat kroky víry a plnit vůli Boží, Pán nás při té činnosti začne očišťovat, a to často takovým způsobem, který bychom nečekali. Například dostaneme rány, možná i od těch nejbližších. Člověk je pak z toho smutný, upadne do sebelítostí. V takovém stavu ale nemáme zůstávat, je potřebné říct: „Otevřel jsem se sebelítosti. Ale budu v ní jen pár minut, nebudu v ní sedět celý den.“ Pak si uvědomím: Jak to vlastně bylo? V čem byl problém? A nakonec máme za vše děkovat Bohu, vždyť Bůh se dívá na náš život globálně, miluje nás víc než my sami sebe, a chce - abychom byli spaseni. My to sice také teoreticky chceme, ale prakticky konáme opak, protože v nás působí dědičný hřích. On nás zatemňuje, takže děláme hlouposti k naší škodě. A běda, kdyby nám na to někdo ukázal. To se urazíme. Co to ale je? Urážíme se, když nám někdo poví něco pravdivého, nebo nepravdivého. A i když se neurazíme hned, tak ve svém nitru s tím člověkem vedeme sebeospravedlňující dialogy. Proč ale nevedeme dialogy s Bohem? Bůh dopustil, abychom byli zraněni, proto máme jít k němu a hledat uzdravení u něho. My to ale neděláme. Děláme opak, my si tu ránu rozškrabáváme a prohlubujeme. Proviňujeme se sebelítostí a nedůvěrou vůči Bohu v dané situaci. Tak to funguje v každém z nás. Je ale třeba se naučit hned za vše děkovat: „Pane, děkuji za tvé spravedlivé soudy.“ Člověk však místo děkování uvažuje, proč se to stalo. Mohlo se to stát z různých důvodů. Možná bylo potřeba, aby se dařilo jiným, a ten neúspěch byl za to takovou daní. Nebo šlo o naši svévoli. Nemusíme však rozumět všemu, proč je to tak či onak, ale máme za vše děkovat Pánu. Jestliže reptáme, je to znak, že to nebereme z víry, a také že jsme někde byli oklamáni. Vždyť, jak říká přísloví: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje“. A cesta očisty je spojená s křížem, jinak to nejde. I nemoci a trápení, které Bůh dopouští, to vše je k našemu dobru, protože jinak bychom sami sebe zničili. I když totiž chceme dobro, konáme zlo. Tak to říká Pavel: Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Zde právě jde o slepotu prvotního hříchu v nás. V Písmu se mluví o tom, jak Ježíš uzdravil slepé. Existuje však i duchovní slepota. V Bibli se též mluví o malomocenství. Existuje však i duchovní malomocenství. To člověk prožívá denně - duchovní slepotu i malomocenství. Bez vnitřní modlitby zůstává pod tímto vlivem dědičného hříchu. Ve vnitřní modlitbě má člověk prostor k tomu, aby se zastavil, podíval se na svůj omyl, chybu či ránu, kterou mu někdo zasadil, či si ji způsobil sám svou hloupostí či neinformovaností, a pak to přijal jako kříž a zeptal se: Pane, co mohu nyní dělat? A co říká Ježíš? Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Ježíš volá všechny, kdo jsou obtíženi. Chce, abychom mu dali své hříchy i problémy, které nás tíží. Nemá snad každý den dost svých problémů a utrpení? Každý den jich má dost, ale my nevyužíváme ta drobná utrpení jako příležitosti k spojení s Ježíšem, abychom je ve vteřinách dali Bohu a s vírou mu děkovali. Klíčem k svatosti je právě moudrost, co dělat, abychom dobře prošli tímto životem a mohli šťastně umírat. Ježíš říká, abychom byli stále připraveni na smrt. To není výsada svatých, každý z nás má se smrtí a Božím soudem počítat. Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. (Mk 4,22) Člověk o tom nechce slyšet, ale pak, v hodině smrti, se mu ďábel vysměje a svědomí mu začne vyčítat: Což jsi neznal Boží slovo: Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to? (J 16,23b) Proč jsi tedy neprosil za to a ono? Co jsi dělal? No, mně to nenapadlo. - Proč tě to nenapadlo? Kdybys byl věrný v malém, Bůh by ti dal další světlo. Protože jsi ale světlo bojkotoval a nechodil jsi v něm, Bůh ti pak už žádné nedal, nebo ti dal jen tolik, kolik jsi snesl, abys jej mohl využít. A ďábel řekne: Vím, že už tvou duši nezískám, ale aspoň pro svou vlažnost budeš očišťován. Naše svědomí začne naříkat: Kolik duší jsi mohl zachránit! Nemusel jsi chodit po ulici, zastavovat kolemjdoucího a svědčit mu o Ježíšovi, ale mohl ses za ně modlit! Mohl jsi Bohu dávat svou bolest za ty duše, které hynou v temnotě, volat za jejich spásu, a na prvním místě za svou vlastní. Kdyby ses řádně staral o svou duši, Bůh by ti dal moudrost, jak a co máš říct druhým, aby byli spaseni. Každý z nás má byt misionářem tam, kde je. Třeba dlouho se nic neděje, jen jakési přípravy, člověk nemůže nic říct, a pak se najednou otevřou dveře a může vydat svědectví, vyložit Boží slovo, slovo o životě… a tím dát život, vzkřísit toho druhého duchovně mrtvého člověka. Ježíš řekl: Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví. (Mk 16,17-18) Co se týče uzdravování, tak za proroka Elizea bylo v Izraeli mnoho malomocných, ale žádný z nich nebyl očištěn - jenom syrský Náman. (L 4,27) Bůh činí zázraky fyzické i duchovní, když prosíme o cokoli, co je ve shodě s vůlí Boží, a nepochybujeme, že se to stane. Člověk si poví, že se modlíme. A jak to vypadá? Zde si položme otázku: Skutečně jsem se modlil aspoň jedenkrát s Boží vírou a bez pochybností? Pokud ses tak modlil, tak Bůh tuto modlitbu vyslyšel, ale je otázka, kdy se to naplní. Možná Bůh ještě čeká, než dozraje čas. Tvá modlitba nebyla zbytečná. A že se modlíš dál, tak to je k tvému užitku. Bůh ty milosti, které vyprosíš, užije jinde. My potřebujeme motivaci, zač se máme modlit, potřebujeme konkrétno. A problémy, to konkrétno, nás tlačí do živé víry. Když tedy máme úmysl, za co se máme modlit, i když je to už před Bohem „vyslyšené“, Bůh naše další modlitby užije jinde. Kde? To se dozvíme až na věčnosti. Žádná modlitba, žádný Otče náš, který vychází z upřímného srdce a kterým člověk volá k Bohu, není zbytečný. Jednou uvidíme ovoce všech našich modliteb a utrpení, které jsme obětovali Bohu. Amen.