Bohoslužba 2.5.2021  Boží stavění.     ČTENÍ   Iz 5,1–7 Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“ Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. TEXT   J 15, 1-8 Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“ KÁZÁNÍ    Oddíl z knihy Izaiášovy, který jsme dnes slyšeli, je píseň. A je to smutná píseň, která se nehodí k názvu dnešní neděle Jubilate (Jásejte). Není proč jásat, protože v tom žalozpěvu slyšíme o marné snaze toho, kdo chce mít krásnou vinici. Vše pro to udělal, vysadil ušlechtilou révu, ale ta se mu zvrhla. Těšil se na úrodu, ale z té výsadby vyrostla odporná pláňata. Je to hořká píseň o Božím zklamání, protože - a tak to slyšíme. Člověk, jemuž dal Bůh svou lásku, hanebně selhal, národ, který si vyvolil ve svém smilování, nesplnil jeho očekávání. Je to obraz Božího lidu, který neunesl Boží důvěru a zklamal. Ale právě na tomto temném pozadí máme před sebou jiný obraz, plný naděje a radosti. Vidíme na něm vinný kmen, který má ratolesti a sklání se nad nimi vinař, který pečuje, aby nesly stále víc ovoce. Zatímco obraz vinice dle Izaiáše působí depresivně, tady nás vše vede k radosti, ba k jásotu, protože Bůh to nevzdal, když tenkrát jeho sadba zplaněla, ale poslal na svět svého Syna, který právem o sobě říká: Já jsme pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Ale on pokračuje: a vy jste ratolesti. Je to slovo, jež slyšíme pro sebe, protože se týká všech těch, kteří v Ježíše Krista uvěřili. Tak těsně jsme s ním spojeni. Kmen dává životodárnou mízu a ratolest zas ovoce. Je to obrazné vyjádření, ale rozumíme mu. Bez trvalého spojení s Kristem náš křesťanský život je jen zdání a nefunguje. Ježíš nechce od nás, abychom mu věnovali hodinu v neděli, ale abychom v něm zůstávali a s ním ve víře a lásce žili čtyřiadvacet hodin denně. Ratolest patří ke kmenu trvale, ne jen občas. Tak nikdy nepřinese ovoce, spíš uschne a skončí v ohni. To proto, že ke kmenu už nepatří. Takové zbytečné větve ten vinař, který bdí nad úrodou, odřezává. Je to varování a berme je vážně a prosme slovy písně: „Nedej zůstati planými, k ohni oddanými, ale tvou až k věčnosti ať kvetem milostí.“ Náš Pán mluví o zůstávání v něm. Zde už to přesahuje obraz kmene a ratolestí. Větev nemůže sama se odloučit od kmene, když je k němu přirostlá, ale člověk může zvlažnět, vychladnout a odpadnout. Ježíš na nás chce, abychom celou svou vůlí, snad i v zápase se svou povrchností a nevěrou, usilovali o hluboký vztah k němu. Evangelium, které je Božím slovem v Ježíši Kristu, se dá vnímat jako prořezávání a představuje křesťanskou cestu. Dotýká se žádostivosti, zasahuje vše, co nás rozptyluje do prázdných aktivit a pozemských tužeb; naopak podporuje a posiluje zdravou duchovní energii; vede nás k soustředění se na pravé hodnoty a kriticky vystupuje proti těm falešným. Boží slovo se v tomto ohledu projevuje jako ostrý dvojsečný meč (Zj 1,16). V tomto světle se snažme vidět nejen naše osobní trápení: smutky, nemoci, úzkosti, jež zasahují každého z nás, ale také společné utrpení, jež sužuje naši společnost a svět. Už léta se potýkáme a mluvíme o krizi, což dokládá naši neschopnost vnést pořádek do vzájemného soužití, nalézt shodu a skoncovat s nenávistí a násilím. I toto je nutný řez do lidské pýchy a domýšlivosti. Pán se nám asi tímto způsobem snaží sdělit všemi prostředky, že bez něho nemůžeme dělat nic. Na toto ponaučení společnost zapomíná a není schopna vydržet bez válek a konfliktů. Babylonský duch - domýšlivost, která je přesvědčena, že postavíme dům sami - na nás stále strojí léčky. Slýcháme o plánech elit, jejichž každý proslov je zakončen přísliby spravedlnosti; to vše jako by však záviselo jen na nich; jako by nebylo zapotřebí odvolávat se na evangelium a Boha, abychom byli schopni zachovat hodnoty, včetně té základní - úcty k lidskému životu; jako by nenávist mohla být poražena jinak než láskou; jako by Kristův příchod na zemi byl jen luxusem, ne nutností spásy pro všechny. To vše jsou iluze, kterých se zbavme, jinak se vrátíme zpět do situace pohanských národů žijících před Kristem. Bůh na nás nemusí sesílat tresty, aby nás jich zbavil; stačí mu, aby nás nechal pracovat chvíli samotné. Pak nás nechá poznat, v pláči a mezi troskami, co jsme schopni udělat sami: Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. (Ž 127,1) Lidé mohou i bez vztahu lásky a oddanosti k Ježíši Kristu dělat obdivuhodné věci. Ale to, co je bez spojení s tím, který je pravým vinným kmenem, je v Božích očích nic. Bůh vidí jako ovoce jen to, co vyrostlo z Kristovy síly a moci v lidském životě. On sám pečuje o to, aby každá ratolest na tom pravém kmeni vydala plody. Jako vinař svým nožem čistí révu, tak Bůh i různými zásahy do života, někdy pro nás bolestivými, ale vposledu užitečnými, nám pomáhá, aby z nás „něco bylo“. Však to je projev jeho péče, zatímco jedna z podob jeho soudu je stav izaiášovské vinice. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána, vzejde bodláčí a křoví. I ty prořezávky a čistění jsou k dobrému každé ratolesti, spojené s kmenem, neboť ovoce bude víc. Ten, který se o nás stará, není vandal, který ratolesti poškodí, ale ten, k němuž žalmista volá: Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi, na tebe s důvěrou čekáme. (33,22) Ježíš nám neříká, abychom se snažili nést ovoce. Ani nevysvětlí, co si máme pod tím představit. Ale vybízí nás, abychom zůstávali v něm. Jen o to máme usilovat - i proto, abychom se modlili a byli vyslyšeni; ostatní se děje samo. A to ovoce vidí a hodnotí nebeský Otec, ne my. Není z nás, ale z moci toho pravého kmene, jímž je Kristus. A neseme je ne proto, abychom měli dobrý pocit ze své užitečnosti, ale pro Boží slávu. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. Amen.