Bohoslužba 13.6.2021  Proč žít a doufat. ČTENÍ   Mk 4, 1-8 Opět začal učit u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři; posadil se v ní a celý zástup byl na břehu. Učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém učení jim řekl: „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ TEXT    Mk 4, 26–29 Ježíš řekl: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hospodář hned pošle srp, protože nastala žeň.“ KÁZÁNÍ    Podobenství je pomoc pro víru. Nejsou to důkazy, ale těm, kteří pochybují, napoví. Čemu se zdráháme uvěřit, děje se kolem nás. Co se nám zdá nemožné, odehrává v jiné podobě v přírodě či mezi lidmi. Síla podobenství je v tom, že máme-li zkušenost se zákonitostí, může podobná zákonitost platit i v oblasti, kde nám chybí důkazy a rozhodujeme se dle přesvědčení. A to bývá často. Řadu věci děláme my lidé, ale to nejdůležitější se děje mimo nás. Semena nikdo nevyrobí. Lidé je zasejí, ale kdyby nepršelo, nesvítilo slunce a v semeni nebyla síla růstu, neměli bychom, co jíst. Ježíš nám připomíná tuto zkušenost, ale rozšiřuje ji na oblast našeho života, očekávání a naděje. Bylo to odvážné slovo, s nímž jiní nesouhlasili. Tehdy byli totiž lidé zklamaní politikou, náboženstvím, vztahy. Rozšířilo se přesvědčení, že přijde konec světa. Mnohým se zdálo být jisté, že Bůh s tím udělá konec. Známe z té doby spisy, které líčí konec světa jako katastrofu. Mnozí proto ztratili víru, že má ještě smysl něco dělat a o něco rozumného se pokoušet. Na světě už jim nezáleželo a pasivně čekali, co přijde. Takových lidí je dost i dnes. Možná nečekají konec světa, ale nečekají už nic od života. Jsou zklamaní z toho, co vidí a uzavřeli se. Svět je podle nich stále horší a nic mu nepomůže. Kdyby se ale takové zklamání rozšířilo, bylo by se světem zle. Jiní míní, že změny k lepšímu dosáhneme vlastní činností. Radí: „Co si neuděláš, to nemáš. Na nic a nikoho se nespoléhej. A když budeš něco chtít, věřit a pracovat na tom ze všech sil, dokážeš vše na světě.“ Mnozí nad tím mávnou rukou. Také se snažili změnit svět, leč marně. Proto ničemu už nevěří. Ježíš neodsuzoval svět, že je zlý, nepřidal se ani k těm, kteří něco vylepšují. Ježíše přirovnáme k člověku, jenž vzal semena a zasel je. Odpočinul a sel. Ježíš nám říká: Dělej, jako rolník, co je tvým úkolem a pak se spolehni na to, že slunce a voda vykonají své. Vykonej, co od tebe Bůh očekává, a netrap se, zda z toho něco bude. Počítej s tím, že v dobrém činu a slovu je podobně jako v semeni síla. Nestrachuj se o výsledek. Semeno přirovnáme k Božímu království, které je zástupným výrazem pro budoucnost, pro kterou žijeme. Království je naděje našeho života, naše očekávání a obzor, ke kterému se upínáme. Každý z nás má důvod, proč žije a doufá. Kdyby před sebou člověk neměl budoucnost, nemohl by žít. Boží království je tedy výraz pro budoucnost, kterou nám Bůh připravil a Ježíš přišel, aby nás naučil z této naděje žít. Nepřišel říci, kdy ta Boží budoucnost nastane. Ukázal nám, že k té budoucnosti patří už cesta, která k ní vede. Součástí Království a radosti je už náš čas a život. Naše práce i vztahy. Už nyní se ty věci připravují, zasévají a rostou. Proto říkáme, že Království přišlo s Ježíšem. Vždyť mnohé z toho, co nám Bůh slíbil, se při setkání s ním stávalo skutečností. Ježíš přinesl lidem odpuštění. Dal naději nemocným a odepsaným. Kam vstoupil, jakoby se rozzářilo světlo a lidé byli vděční a šťastní, že přestávali krást, lhát, podvádět se. A dřív než jeho dílo vydávalo plody, byl umlčen. Ježíšovi nepřátelé byli přesvědčeni, že jeho smrtí vše zajde. I jeho vlastní to vzdali. Stalo se, co nikdo nečekal. Naděje, kterou Ježíš zasel do lidských srdcí, začala podobně jako semena v půdě růst a vydávat plody. Podobenství o semenu se naplnilo. Lidé poznali, že Bůh se k Ježíšovi přiznal a vzkřísil ho z mrtvých. Ježíšovo zaseté dílo začalo vydávat plody. A vydává je dodnes. Mnoho dobrého, čehož se nevzdávejme, je ovocem Ježíšova evangelia a vlivu. Nemocnice, sociální péče, úcta ke každé živé bytosti, lidská práva, bratrské společenství v církvi. Ježíš žil podle podobenství. Když umíral, byl jako rolník, který opouští pole, na kterém zasel. Nebál se obětovat svůj život, neboť věřil, že jeho setba vydá úrodu.  Lidé dodnes nacházejí díky Ježíši smíření s Bohem a dokáží si navzájem odpustit. Naděje, kterou nám Ježíš přinesl, začala žít vlastním životem Jak se podílet na tomto zázraku? Boží království zahrnuje vše dobré a nadějné, co Bůh už dnes ve světě působí a připravuje. Vše, k čemu nám dal Ježíš příklad - má v sobě sílu semen, které je třeba zasít a dostat do země. A to je náš úkol. Zasévat naději, volat k pravdě, dávat příklad odvahy a trpělivosti, modlit se za ty, kterým neumíme pomoci. To vše jsou semena, která jednou vydají úrodu. Je dobré, když víme, že nás Bůh na světě potřebuje. Jsou totiž věci, které můžeme pro Boží království udělat jen my. Odpustit, podat ruku, zastat se pravdy, přiznat chybu, postarat se o potřebné, spravedlivě se rozdělit, dát druhým novou šanci, povzbudit je modlitbou. Nic z toho za nás Bůh neudělá. Stvořil nás, abychom se o to postarali. To ostatní si však vzal na starost on. Podobně jako v přírodě. Ty zasej a Bůh dá vzrůst. Semen na rozsévání je dost, rozsévačů se nedostává. Možná se jich nedostává proto, že k tomu, aby se člověk do něčeho bohulibého pustil, potřebuje hluboké a silné přesvědčení, že to má smysl, není to marné a není na to sám. Spousta lidí zhruba ví, co dobrého by udělali, ale ztratili víru, že to k něčemu bude. Tolikrát už druhým odpustili, někomu pomohli - ale mají pocit, že to byla spíš hloupost a marná snaha. Kdyby však hospodář ztratil hlavu a přestal sít, když nevidí pole, jak se zelená, nebylo by příští rok z čeho péct chleba. Ježíš nás učí nespoléhat jen na své vlastní síly; pracovat, ale s Boží pomocí; sít a přitom počítat s tím, že mnoho věcí se děje nezávisle na nás. Když se dějí zázraky v přírodě, proč by to nemohlo fungovat v lidském životě? Samovolně se přece nešíří jen zlé věci. Byl to Ježíš, kdo přirovnal Boží království ke kvasu, tedy k plísní, která se šíří a prostoupí vše, na čem se uchytí. Až do té doby byl kvas obrazem toho, jak se šíří zlo. A Ježíš věřil, že se stejnou mocí a silou se šíří i to, co dostáváme od Boha v evangeliu - láska, trpělivost, ohleduplnost, odpuštění a radost. Bůh se k svému dílu přizná. Kdo tomu věří, ať neváhá a jde zasévat. V klidu a bez nervozity. Nemusíme nic strhnout, zařídit ani dokázat. Neděláme konkurs ani neplníme plán. Možná se vše neujme. Ale to, co se ujme, bohatě vynahradí ztráty. Možná se nám leckde vysmějí, ale tam, kde naděje a láska padne do úrodné půdy, budeme žasnout. Bůh působí skrytě, ale mocně. Nejen v přírodě, ale všude kolem nás. Amen.