Bohoslužba 18.7.2021  Nebeský oděv spásy. ČTENÍ   Iz 61, 1-3 a 10-11 Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně, den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící, pozvednout truchlící na Sijónu, dát jim místo popela na hlavu čelenku, olej veselí místo truchlení, závoj chvály místo ducha beznaděje. Nazvou je „Stromy spravedlnosti“ a „Sadba Hospodinova“ k jeho oslavě. Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky. Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Panovník Hospodin dá vzklíčit spravedlnosti a chvále přede všemi pronárody. TEXT    Ef 4, 22-24 Odložte staré lidství, podle něhož jste dříve žili, poničené od ošidné žádostivosti, buďte obnoveni duchovní (proměnou) vaší mysli a oblecte nové lidství, stvořené podle Boha pravdivou spravedlností a přímostí. KÁZÁNÍ    V našem textu obraz převlékání, výměny oděvu, symbolizuje radikální proměnu lidské existence. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, že první, co se našinci v této souvislosti vybaví, je spíš negativní stránka tohoto obrazu. „Podle kabátu se svět měří, lhářům ve fraku, každý věří.“ Tak Werich s Voskovcem ironizovali moudro o tom, že „šaty dělaj’ člověka“, dle něhož jejich hit Osvobozeného divadla dostal své jméno. Se svým levicovým humanismem se tím zároveň trefovali i do pozlátka poklesle pravicové image, kterou se člověk prostě nesmí nechat oblafnout. O převlékání kabátů se psalo v devadesátých letech minulého století. Tedy v éře, kdy v sobě nejeden bývalý člen KSČ objevil demokratické pudy a kapitalistické zájmy. Tu dobu odnesl čas. A střídat postoje jako ponožky z veřejného života nevymizelo. Nedělejme si iluze, ušetřena toho nebyla a není ani scéna církevní. Proto Ježíš varuje své učedníky všech dob před nepravými proroky coby před vlky v rouše beránčím. Když o někom tedy řekneme, že převlékl kabát, máme na mysli, že dotyčný mění své názory a postoje jen na oko - dle toho, jak se mu to hodí. Dle toho, jaká je situace. Prohlašovaná vnitřní změna se ale nekoná, celé to zůstává jen na povrchu. Jen jako zástěrka pro to, jak dosáhnout vlastních cílů a vypadat přitom před ostatními dobře. Od toho, kdo převlékne kabát víckrát za život, pak žádnou vnitřní pravdivost a skutečnou proměnu nečekáme. Pavlovy verše, jako by počítaly i s naší naježeností vůči tomu, když se povrchně přeceňuje dojem ze zevnějšku. Jak to tedy mínil Pavel, když parafrázoval „šaty dělaj’ člověka“? V prvé řadě nám nabízí: Odložte si. Zní to jako od hostitele, ke kterému jsme přišli na návštěvu. Apothesthai hymas ton palaion anthrópon, dosl. Odložte si starého člověka. Shoďte ze sebe staré lidství a pověste ho na věšák. Tam je jeho místo. Tady a teď a dál už ten kabát neupotřebíte. Proč? Protože není elegantní? Protože je tuctový a dobrý leda tak pro šedou myšku či pro charitu? Ne, to není otázka vkusu. Je to podstatně horší: Protože je samá díra. To staré lidství, podle něhož jste dřív žili, je poničené, rozvíjí svůj obraz apoštol. Je obnošené. Nefunguje. Vaše existence je samá díra, záplata - flikovaný život. Život, ten dobrý dar Boží, jste prošoupali na hadry. Jak se to stalo? Jak to, že jste to nechali zajít tak daleko? Na to Pavel odpovídá: To staré lidství, podle něhož jste dříve žili, je poničené od ošidné žádostivosti (ř. epithymía). Nenahlodal ho ani tak zub času, nýbrž to, k čemu jste ho užívali, či spíš zneužívali. Prodírali jste se sním houštinami - pralesem svých ambicí, džunglí svého pudu k sebe prosazení. A kabát prostě nevydržel ostré lokty nositele. Toho starého člověka rozedrala vaše chtivost mít - a ne být (řekl by Erich Fromm). Nyní apoštol propojuje biblickou tradici s filosofickým myšlením antického světa. Židovské ucho tu slyší přikázání Desatera: Nepožádáš (ouk epithyméseis) domu bližního svého. Nepožádáš manželky bližního svého, ani jeho služebníka, ani jeho otrokyně, ani jeho býka, ani jeho osla, vůbec ničeho, co patří tvému bližnímu (Ex 20,17). Řeckou vzdělaností sycenému Efezanovi toto pak jen souznělo s důrazem stoiků nenechat vášně - a předně žádostivost (ř. epithymía) - rozcupovat existenci na kusy. Pak Pavel ve svém obrazném příměru dává prostor druhé fázi. Mezi řádky uvádí na scénu nahotu. Apoštola z rozvernosti podezírat netřeba. Člověk vysvlečený ze starého lidství je prostě jako Adam s Evou. Aby však nezůstalo zas jen u Adama a Evy, co nezvládají nedychtit po tom, být jako bohové, a hrají si na ně zas a znova a kupí chyby, musí se něco zásadně přenastavit. Tuto fázi dle Listu Efezkým nelze přeskočit: Buďte obnoveni duchovní (proměnou) vaší mysli. V té nahotě je třeba pustit ke slovu Ducha. To Boží, co umí zadout a obalit suché kosti znovu masem. To Boží, co zas vdechuje život i armádám pohřbeným v údolích stínu smrti (Ez 37,1). To Boží, co zvládne přesměrovat ba i sebestřednou mysl a deviantní rozum. Ano, rozum - neboť to je význam slova nús, které se tu objevuje v řeckém originálu. Pavel přitom jde hlouběji než stoikové: rozumnost sama o sobě, rozumovost jen jaksi od přírody nemůže být tou nejvyšší ctností, jak tvrdili oni, ledaže by ji obnovil, nově nastavil Duch svatý. Za třetí přichází na řadu jeho Oblecte nové lidství. I zde apoštol skloubí židovskou tradici s řeckou náboženskou obrazivostí. Kdo se v době císařského Říma nechal zasvětit do tzv. Ísidiných mystérií, dostával na znamení své iniciace tzv. roucho olympské - chitón samotných nebeských božstev. Na začátku bohoslužby jsme pak vyslechli Hospodinovo zaslíbení, že kněžím chrámu On sám dá za oděv spásu. Podobně i ve čtení prorok Izaiáš děkoval: Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti. Pavel tyto metafory rozvine: nebeský oděv spásy dostáváte na znamení vaší proměny, jako symbol přeměny vašeho lidství. Všimněme si, že dle Izaiáše dostává to roucho spásy člověk propouštěný ze zajetí. Také v našem textu je to, jako když se vězeň vrací z kriminálu na svobodu: svlékl úbor trestance, dostává šanci zkusit to znovu a jinak a oblékne civil. Ovšem civil, o kterém píše apoštol, není obnošený. Ani konfekce: šil ho krejčí dle střihu nejvybranějšího. Oblecte nové lidství, stvořené podle Boha, střižené k obrazu Božímu a k jeho slávě - už žádné díry na patě a na duši. To poničené staré teď nahrazuje (znovu)stvořené jak ze žurnálu. Navíc z látky, nad kterou v galanterii zakroutí hlavou: Oblecte nové lidství, stvořené podle Boha pravdivou spravedlností a přímostí. Tam, kde ošidná, podvodná žádostivost ničila, má nyní pravdivá spravedlnost a přímost (znovu) tvořit. Je to v lidských silách? Není. Apoštol zde totiž nevyzývá náš mravní výkon. Nejde mu o to mobilizovat naše ctnosti - naši spravedlnost a přímost. To by obzvlášť jemu (nejen nám) zavánělo převlékáním kabátů. Protože krejčím, který ušil toho nového člověka, dle Pavla je Boží Syn. Ne my. To On stvořil pravdivou spravedlností a přímo stínového Adama. To On oblékl nový obraz Boží a nenechal ho rozedrat ničím ošidným. To on ho nevyměnil za maskáčový převlečník, za mimikry, i když by si tím třeba zachránil kůži. To On ho neponičil ani tehdy, když o jeho pozemské roucho losovali. Proto apoštol v jiné své epištole napíše: Noc pokročila a den je blízko. Místo starostí o tělesné touhy se oblečte do Pána Ježíše Krista. (Ř 13, 12.14). Amen.