|
Bohoslužba 18.9.202
O tom, co je učednictví.
ČTENÍ Efezským 5, 15-33 Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. TEXT Lukáš 14, 25-33 Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk,‘ řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. KÁZÁNÍ V Bibli je mnoho povzbuzujících a potěšujících slov, jež slyšíme rádi; jsou jako křídla, která nás z našich níží nesou vzhůru. Ale stejně tak jsou tam texty, které bychom raději nečetli, protože nás zdeptají. Dnešní evangelijní text k nim patří. Vše se v nás bouří, když slyšíme z Ježíšových úst, že nemůže být jeho učedníkem ten, kdo se nedovede zříci svého otce i matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe. A to ještě náš překlad řecký originál uhlazuje; tam totiž se mluví o nenávisti, jak uvádí Kralická Bible: Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i matku, i ženy i dětí, i bratří, i sester, ano i té své duše, nemůže být mým učedníkem. Ten, který řekl, že máme milovat bližního jako sebe, teď najednou říká pravý opak. Je jeho společenství opravdu tvořeno těmi, kteří nemají nikoho rádi, rodinu, nejbližší, ani sami sebe? Není to nahrávka na smeč mladým lidem, kteří už tak dost nesnášejí své rodiče? A má být poznávací znamení Ježíšova učedníka nenávist k vlastní ženě? Už řádky z dopisu apoštola Pavla Efezanům o tom, jak muži mají milovat své ženy jako sebe, naznačují, že ta vyostřená slova evangelia zněla do určité situace a jenom tak jim můžeme správně rozumět. Ta situace je vyjádřena větou: Šly za ním veliké zástupy. Nezdá se, že Ježíš má z toho radost. Ti lidé sice jdou za ním, ale nevědí, co to obnáší. Jsou nadšeni jeho slovy, vzrušeni jeho divy, ale netuší, co Ježíš žádá. Nemají představu, jak je náročné být jeho učedníkem. A Ježíš není ten, který by dodával odvahy a sliboval člověku, že cesta za ním je snadná, protože když se chce, tak to jde. Nedělá masovou evangelizaci, kterou by získal davy. On spíš odrazuje. Koho by lákala cesta s křížem? A kdo je schopen vidět v Ježíši toho, který je víc než rodina? Rodina má své nároky, které dokáží člověka zcela pohltit. Bez vnitřního odporu (a to je asi to zřeknutí či vzetí v nenávist) vůči všemu, co Ježíše odsunuje a vyřazuje, není možné být jeho učedník. A ta překážka nemusí být jen v druhých, v těch nejbližších. Ježíš žádá na tom, kdo chce jít za ním, aby nenáviděl svou vlastní duši, aby se zřekl sám sebe. Nejde o to, abychom popřeli svou identitu, ale abychom ztratili svou pyšnou důležitost. Kdo je plný sám sebe, nemůže se učit od Ježíše, nemůže jít v jeho směru, nemůže být jeho učedník. Konflikt s těmi nejbližšími kvůli Ježíši nemusí být častý, ale tento zápas s naším vlastním já, které chce mít ve všem poslední slovo, není nikdy odpískán a pokračuje každý den. Však každý den znovu se jedná o to, zda zůstaneme povrchními křesťany či budeme růst do podoby učedníků. Zda budeme spoléhat na to, co máme, nebo jen na svého Pána, který říká: Kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Je hodně dobrého, co ve svém životě máme. Jsou tu ty vnější věci, jako je rodina, majetek, postavení. Jsou tu věci vnitřní, jako jsou vztahy, víra, schopnosti, vědomosti, vzdělání, naše očekávání, touhy a motivace. Je spousta dobrého v našem životě. A je toho také hodně zlého, s čím máme kříž. Všemožná trápení s rodinou, majetkem, se zdravím, s tím co neumíme, nezvládáme, nestíháme. Máme to ale kříž se světem i sami se sebou. Ano, neseme ho - ale neseme ho za Ježíšem? Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Je potřeba i ty zlé věci předkládat Bohu. Ne si říkat: nějak bylo, nějak bude. A co s tím Bůh nadělá. Já už si s tím poradím. To není dobrá cesta. Co když je v Božích úmyslech nás v tom ještě chvíli nechat? Zní to divně, ale apoštol Pavel třikrát volal k Pánu, aby byl zbaven ostnu, posla satanova, který ho srážel, aby se nepovyšoval. Třikrát volal k Pánu, aby ho tohoto trápení zbavil, ale Boží odpověď byla: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. (2K 12,6) Kdo chce vyhrát, musí umět prohrávat. Skrze samá vítězství leda tak zpychneme. Skrze prohry člověk roste. Teprve tam, kde si uvědomí svoji vlastní slabost, tam se na jeho životě může projevit Boží síla. Je potřeba zápasit a čas od času také v zápase prohrát, aby člověk dokázal do svého života přijmout Boží milost, protože tato milost dokáže víc, než všechny lidské síly. To apoštol Pavel pochopil, a proto napsal, že bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. (1K 1,25) Dnešní evangelium ukazuje, jak vysoké nároky má Ježíš na ty, kteří chtějí jít za ním, nás zároveň varuje před vlastním sebepřeceňováním a duchovní lehkomyslností. Když se staví věž, musí se spočítat náklad. Když se jde do války, je třeba zvážit sílu armády. O vážných věcech se musí vážně uvažovat. A následování Ježíše Krista je to nejvážnější: jde o to, aby nezůstalo jen u začátku, jako ta nedostavěná věž v podobenství Páně. Být dnes křesťanem, který bere vážně slova Ježíše, přemýšlí nad nimi, snaží se jim porozumět, není snadné; o to těžší je vydržet ve víře v něho až do konce. Bez přispění Ducha svatého bychom to nikdy nedokázali; on však přichází na pomoc naší slabosti. (Ř 8,26) A my v této jistotě, že nejsme sami, máme zároveň s evangeliem slyšet i výzvu apoštola Pavla: Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. Amen. |