|
Bohoslužba 9.10.2022 Kdo
to má?
ČTENÍ Římanům 6, 16-23 Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti. Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto,‘ odpustíš mu! Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“ KÁZÁNÍ Prosbu učedníků, aby jim jejich Pán dal víc víry, jsme četli v Lukášově evangeliu v souvislosti s Ježíšovým slovem o odpuštění provinilému bratru. Sami víme, jak to je nesnadné, jak nám to nejde, i když před Večeří Páně vyznáváme, že jsme k tomu ochotni. Někdy jde o maličkost, ale stále se nám vybavuje; o to víc křivda, která nám ublížila. Tady se nedá pravdivě říci, že se nic nestalo; do bratrského vztahu vstoupil hřích, který může škodit dál, nebude-li mu učiněn konec. Proto Ježíš nedoporučuje, aby se vše nechalo plavat. Jde o to, aby si uvědomil své provinění a litoval toho. A v tomto případě mu nelze odpuštění odmítnout. Boží lid vyznával: Sedmkrát za den tě chválím (Ž 119,164). Teď toto číslo, jež vyjadřuje úplnost, je spojeno v Ježíšově slovu s odpuštěním. Něco takového je nad lidské síly, a přece jen tak může existovat Ježíšovo společenství, které apoštol Pavel vidí jako tělo Kristovo. Síla k takovému jednání, jež chrání církev před nesmířlivostí, jež nám všem je vlastní, je spojena s vírou. Učedníci, kteří jsou tady nazváni apoštolové (a to má už spojitost s církví, jež bude po Letnicích žít jen z jejich zvěsti) proto s vědomím své neschopnosti prosí Pána: Dej nám víc víry. Chtějí větší víru, tedy větší moc a sílu víry ke svému apoštolskému úkolu. Však víra je dar milostí, charisma v řadě ostatních. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání, někomu zase víra v témž Duchu. (1K 12,8) Už proto se jejich prosba bude Ježíši líbit. Kdo z nás by se k ní nepřidal? Ale nezdá se, že ten, jehož apoštolové prosí, je s tím spokojen. Jako by tu byla zdrženlivost. Chtějí víc víry, ale Ježíš naopak mluví o víře tak malé, jako je semínko hořčice, která dělá divy. Však aby se vykořenila moruše a uchytila se v moři, je nepředstavitelné. A to je to, co Ježíš chce apoštolům zdůraznit: mít víc víry dle lidského chápání a poměřování vede ke spoléhání na sebe. A také k malomyslnosti, zdá-li se člověku jeho víra malá. Hodnocení víry není v lidské kompetenci: ostatně o všech charismatech, včetně daru víry platí: Duch uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. (1K 12,11) Třebaže Ježíš mluví o malé víře, která dokáže slovem vyrvat strom ze země a zasadit jej do moře, nikde v NZ nečteme, že by někdo z apoštolů ten návod vzal doslova a založil v moři plantáž moruší. Už to naznačuje, že i první církev rozuměla těmto slovům jako ujištění naší víře, že Bůh činí zázraky a že mu není nic nemožného. Můžeme na to spoléhat, ale nesmíme ho pokoušet. Smíme jen prosit, aby nám dal sílu odpouštět a tak sloužit tělu Kristovu. Pro Ježíšovy služebníky platí, že si na nic nedělají nárok. Vědí, že vše, co mají, dostali z milosti. Čím jsme si zasloužili, že jsme uvěřili? A přitom právě díky víře nacházíme smysl života, máme jistotu, že nežijeme zbytečně, a víme o odpuštění, které bylo potvrzeno Kristovou obětí. Není to víc než dostatečná odměna? Kdo to má? Kolik lidí může žít v takové klidu jako my? Vše, co děláme a pro co žijeme, je jen chabá odpověď na vše, co jsme přijali a co do nás Bůh investoval. Boží království je jako rodinná firma, kde všichni táhnou za jeden provaz. Ale to není vše. V jiném podobenství Ježíš vypráví, jak pán domu jednoho dne odcestuje a nechá své služebníky bez dozoru. A pak jednoho dne pán domu přijde. A nestačí se divit. V domě vše funguje, nic se neztratilo, nikdo nikomu neublížil, nikdo neutekl. A tu se stane něco nepředstavitelného. Pán domu si oblékne zástěrou, služebníci se na jeho pokyn posadí za stůl a on je začne obsluhovat. Že to není možné? V evangeliu ano. Pán domu to však nedělá proto, že by si to jeho služebníci zasloužili. On i oni vědí, že na to nemají nárok. A právě to se stalo a děje, když slavíme Večeři Páně. My dostáváme najíst a náš Pán nás obsluhuje. Vyměnili jsme si role. On nám myje nohy a my si to necháváme líbit. On nám nalévá víno a my děkujeme. Přitom víme, co vše jsme měli splnit a nesplnili. Ale stal se zázrak. Byli jsme vyplaceni z otroctví hříchu a smrti. Jsme svobodní a bez závazků. Mohli bychom jít, kam chceme, ale většina z nás ráda zůstane. Poděkujme Ježíši, že smíme být jeho služebníky, kteří jsou osvobození od všech osobních hodnocení, odměn, základních tarifů. A pojďme na svá pole a buďme neskonale vděční, že víme, pro koho pracujeme a jako hodnotu má náš život a služba v jeho očích. To je ta největší odměna, které se nám může dostat. Buďme vděční za to, jak dobrého máme Pána a Spasitele. Ježíš, kterého nevidíme, protože bychom mu jinak sloužili z donucení před jeho velebností a krásou nikoli z lásky, jednou přijde ve své Boží slávě a bude nám odměnou v lásce sloužit. Ježíši, děkujeme, že si používáš naši službu, aby se ve světě šířilo Boží království. Vyznáváme, že jsme nešikovní služebníci. Mnohé se nám nedaří, mnohé musíme napravovat, mnohé jsme nestihli a nezvládli - ale snažíme se a ty nás přitom povzbuzuješ, motivuješ a Duchem svatým posiluješ. Amen. |