|
Bohoslužba 23.10.2022
Co je dobré.
ČTENÍ 1. Královská 8, 17-21 Šalomoun: Můj otec David měl v úmyslu vybudovat dům jménu Hospodina, Boha Izraele. Hospodin však mému otci Davidovi řekl: ,Máš sice dobrý úmysl vybudovat mému jménu dům, avšak ten dům nezbuduješ ty, nýbrž tvůj syn, který vzejde z tvých beder; ten vybuduje dům mému jménu.‘ Hospodin splnil své slovo, které vyřkl. Nastoupil jsem po svém otci Davidovi, dosedl podle Hospodinova slova na izraelský trůn a vybudoval jsem dům jménu Hospodina, Boha Izraele. Připravil jsem tam místo pro schránu, v níž je Hospodinova smlouva, kterou uzavřel s našimi otci, když je vyvedl z egyptské země.“ O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ KÁZÁNÍ Farizeus a celník v chrámu. Chrám byl vystaven, aby v něm přebývalo Boží jméno. Tedy aby byl zdrojem poznání toho, co je dobré, co má budoucnost, k čemu má smysl mířit, o co usilovat. Chrám byl vystavěn, aby v něm člověk poznal, jak blízko či daleko je od dobrých cílů. Zda se posouvá dopředu, či upadá. Cíl pak je viditelná věc. Jako ve sportu: Cílová čára je daná. Branka je vymezena. Nelze běžcům říci: Běžte rychle, to je cíl. Pak by běželi až do vyčerpání, nebo jen rychleji šli - kdo určuje, co je rychle? Stejně tak, střelí-li se branka, je jasné, který tým v tu chvíli hraje lépe. Je to vidět, nemá smysl říkat: Dostali jsme gól, ale celkově jsme lepší. Ne náhodou slyšíme někoho říkat hřišti „sportovní svatostánek“, ne nadarmo říkají komentátoři „střelil gól do jeho svatyně“ a myslí tím branku. V latinských zemích fotbal často nahrazuje náboženství. I v naší zemi se mistrovství v hokeji prožívá způsobem, jakým lidé prožívali svátky naposledy ve středověku. Ne náhodou: Je to proto, že cíl je jasný a jasné je i to, zda se ho dosáhlo, nebo ne. Kdo je lepší, horší. Kdo vyhrál, prohrál. Také v chrámu má člověk nacházet jasné cíle. K tomu pomáhal Zákon, který se tu vyučoval. Zákon mluví věcně. Ale jen nedělat vyloženě zlé věci jako náplň života nestačí. Není to kloudný cíl. Pak totiž jen hledáme, co vše je zlé, abychom to nedělali. A to přesně dělá farizeus. Přitom vystihl tři nejhorší věci (vydírání, nepoctivost, cizoložství), které může udělat člověk člověku. Ale to je jasné: Sám přece nechci být vydírán, obelháván, zrazen a ponížen nejbližším člověkem. Co z toho? Že farizeus nevydírá, nepodvádí, necizoloží není samo o sobě nic zvláštního. Hodné pozornosti to začne být až tehdy, když se ukáže, že jsou lidé, kteří vydírají, podvádějí, cizoloží. Celníci takoví vesměs byly. Farizeus potřebuje lidi, kteří dělají něco špatného, aby to, že on něco špatného nedělá, vypadalo jako výkon, cíl hodný dosažení. Přitom nevydírat, nepodvádět, necizoložit není cíl; to je startovní čára smysluplného života. To je základní podmínka toho, aby člověk mohl o něco dobrého usilovat. Dát si za hlavní cíl nebýt zlý vede nejen k povýšenosti, ale i k zbytečné přísnosti na sebe samého. Pokud se mohu spolehnout, že zvládnu své povinnosti i při tom, že se v pátek nepostím, je to pro mě důkaz, že vládnu svým časem. Dobrý cíl, hodný dosažení a je jasné, kdy ho člověk dosáhl. Jako gól je gól. Týdně se postit je konečná meta. Víc už není potřeba. Stejně tak není potřeba odevzdávat desátky ze všeho, co získám. Pokud někdo dosáhne toho, že dává desátky z příjmu, má důkaz, že vládne nad svým hospodářstvím a je oporou církve. Náročný a dobrý cíl. Dnešní světská, humanistická morálka je stejně bezcílná jako farizeova modlitba. Hlavním příkazem je tolerance. Kdo je tolerantní, není zlý. Ale tolerantní je víceméně normálně fungující dospělý člověk. Vše, co vám leze na nervy, ale tolerujete, z latinského tolerare - strpět, strpíte to, protože není překvapením, že lidé jsou různí. Přátelíte se i s lidmi, s jejichž názory ani životem nesouhlasíte. Také snášenlivost není výjimečná ctnost, ale výbava dospělého člověka, který žije mezi lidmi. I to je jen startovní čára, žádný cíl. Jedině, pokud najdete nesnášenlivé lidi, pak může vaše snášenlivost vyniknout. A jako farizeus našel svého celníka, najdete i nenávistné lidi, protože jsou. Ale že jsou nenávistní lidé neudělá z lidské snášenlivosti ctnost. Můžete ji doplnit výstředním jednáním, třeba odmítat zvyšovat svou uhlíkovou stopu, ale to už dává větší smysl postit se navíc nebo odevzdávat desátky: Z toho máte aspoň duchovní užitek sami či církev. Farizejská morálka má aspoň rozumný základ, i když je pokřivená. Dnešní farizejství je jen iluze. Farizeus neměl ze své modlitby prospěch. Modlitba nám ukazuje, co má skutečně cenu. Protože za to buď děkujeme, nebo prosíme. Ve skutečnosti nevíme, co si myslíme, dokud to nevyslovíme. A modlitbu říkáme před Boží tváří, před tváří toho, s kým se nežertuje a komu nemá smysl lhát. Co má smysl a trvání, čeho si vážíme a k čemu směřujeme říkáme také před tváří toho, kdo je mocen všeho a kdo jediný trvá navěky. Pokud Bohu nemohu děkovat za víc než za svou neškodnost a za to, že k tomu, čeho jsem mocen, přidávám jen nepodstatné výstřednosti, nemám proč do chrámu chodit. Ostatně, pokud dělám vše dobře a se vším si vím rady, nemám proč do chrámu chodit. V tom jsou naši současníci rozumnější, než ten farizeus: Pokládají se za spravedlivé a rozumné a jako takoví by tu jen plýtvali časem. Chrám je pro ty, kdo shledali, že sami od sebe nevědí, co by měli dělat dobrého. Ba ani chtít. Teprve když to v modlitbě vysloví - a jak víme od Pavla, sami od sebe ani nevíme, zač se modlit, ale v naší modlitbě se za nás sám Duch Boží přimlouvá - tedy až když se něco před tváří Boží vysloví, je z toho cíl. Celník to měl v něčem jednoduché - až nebude sedět v celnici, ale, řekněme, začne se učit rybářem, oddechnou si všichni: O jednoho podvodníka a chlapa, co mrká na naši ženu méně. I jeho rodina se za něj může právem přestat stydět. Mnohem větší změna, než že farizeus nevydírá, nepodvádí, nesmilní. To oni prostě nedělali, ale co z toho? Jako asi něčí tolerance je nám také k ničemu, protože když nás nebude tolerovat, ozveme se, neboť naše hodnoty jsou nám drahé. My se spíš zamysleme, co je naše neřest. Tedy věc, kterou děláme opakovaně a vždy skončí špatně, vždy jsou z toho také špatní všichni kolem nás. Přeháníme to se zábavou - či naopak zkazíme každou legraci? Jsme líní a tedy nemáme dílo, ze kterého bychom se radovali - či naopak neumíme odpočinout a radovat se z toho, co se povedlo? Riskujeme moc a tak mnoho ztrácíme - či se bojíme i malého nezdaru, který by nám neuškodil? To je jen pár věcí a každý z nás ví k čemu se, jak říká apoštol Petr, denně vrací jako pes k vlastnímu vývratku. Před tváří Boží se právě toto stává cílem změny, kterou bude možné pozorovat. Když se to řeklo před Bohem, stává se to cílem hodným úsilí. A Bůh je štědřejší, než jen toto. Kromě toho, že můžeme přestat být přítěží, můžeme v modlitbě prosit i za to, být přínosem: Osvojit si dovednosti, které někdo skutečně potřebuje. Nabýt hlubšího poznání, založeného na důkazech, které může lidem osvětlit cestu. Nebo umět něco hezkého, co zušlechtí naši duši i druhých. Vždy je však třeba, modlit se za to, o co můžeme usilovat či tomu aspoň nepřekážet a u čeho jasně rozeznáme naplnění. Světový mír to není. Mír se sousedem, který se pozná v hovoru, příjemném oběma, to je. Tak budeme ospravedlněni před Bohem i před sebou samými. Amen. |