|
Bohoslužba 6.11.2022
V našem srdci je touha po Bohu.
ČTENÍ 1. Korintským 13 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. Vzal k sobě svých Dvanáct a řekl jim: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a na Synu člověka se naplní všechno, co je psáno u proroků. Neboť bude vydán pohanům a budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí; a třetího dne vstane.“ Oni však ničemu z toho nerozuměli, smysl těch slov jim zůstal skryt a nepochopili, co říkal. Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje. Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. KÁZÁNÍ Jsou to Ježíšova slova na poslední cestu do Jeruzaléma. Však Lukáš od této části 18. kapitoly svého evangelia vidí Ježíše jako toho, který ví kam jde, co ho čeká a co se s ním stane. Ježíš své přátele chce připravit na to, co přijde, ale co končí jinak, než tmou smrti: třetího dne vstane. Jsou to veliká slova, v nichž se skrývá celý smysl jeho poslání na této zemi. Ale od učedníků se odráží jako hrách od stěny. Jak malý úspěch měl Ježíš u těch nejbližších! To podstatné jim zůstává skryto. Nedokáží svým vnitřním zrakem vidět tajemství Ježíšova ponížení a oslavení, jeho slovo naráží na bariéru vnitřního nepochopení a zásadního neporozumění. Ani to největší je nedokáže vyvést z míry, neptají se, snad myslí na své věci a mlčí. Ten slepec, o němž nám Lukáš píše však volá. Volá o smilování, doslova řve, takže ho někteří krotí, aby byl zticha, aby dal pokoj. Je to víc než smutné, co tu čteme o společnosti kolem Ježíše; jedni mu nerozumí, druzí zas odrazují člověka, který Ježíše potřebuje. I tak může vypadat církev: je překážkou, ne pomocí tomu, kdo se chce s Ježíšem setkat. Ale to je zvěst evangelia, že k tomuto setkání přesto dojde, protože Ježíš volajícího nepřejde. Jeho cesta do Jeruzaléma, na niž padá stín kříže i světlo vzkříšení, vede právě tudy, kde je člověk, jež ho potřebuje a spoléhá na jeho smilování. V jistém smyslu je Ježíši blíž než jeho učedníci, kteří jeho slova nechápou. Ten slepý ví, že Ježíš má moc, proto ho prosí: Pane - ať vidím. Proto přijímá ve víře jeho slovo: Prohlédni! a tato víra mu vrací zrak. Když tento muž oslavoval Boha za tento div, připojil se tak k velikému chvalozpěvu vděčnosti, který jsme slyšeli na začátku ze žalmu: Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje. My všichni potřebujeme Ježíšovo smilování jako slepý žebrák. A to proto, že nám zůstává - stejně jako učedníkům skryt smysl Božího slova, že jsme vlastně duchovně slepí, když nevidíme Boží divy ve svém životě a když nedokážeme rozeznat, na čem opravdu záleží. Z listu do Korintu jsme slyšeli, že to největší je láska. Je skutečně největší, ale máme tak špatný zrak, že ani v tomto zvětšení ji častokrát nevidíme. Jsme slepí pro to, co nám Bůh ukazuje jako svou pravdu. V Ježíši nám otevřel dveře do svého království, ale my musíme vyznat s Izaiášem: Makáme jako slepí stěnu a jako bychom žádných očí neměli, šámáme. Klopýtáme v poledne jako v soumraku, ve veliké hojnosti podobni jsme mrtvým. (59,10) Ježíš však přišel, aby žádný, kdo v něho věří, nezůstal ve tmě. Proto on na prosbu víry, v níž přiznáváme svou žebráckou slepotu, odpovídá svým vítězným Prohlédni! A my můžeme vše vidět ozářené světlem jeho vykoupení, světlem naděje a vítězství. A jestliže se nám ještě něco zdá ne dost jasné - apoštol užívá přirovnání, že vidíme jen jako v zrcadle, jen v hádance, pak víme: jednou uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mne. Pane, někdy jsme hluší ke tvému slovu, slepí ke tvé lásce, scházíme z cesty následování a ani o tom nevíme. Prosíme - otevírej naše oči, stále znovu, otevírej naše ústa, abychom byli schopni zavolat: Pane, smiluj se nad námi. Amen. |