|
Bohoslužba 13.11.2022
Vzpomínková bohoslužba. Jsme propojeni s Kristem i mezi
sebou.
ČTENÍ Římanům 6, 4-9 Tím křestním ponořením do smrti Ježíše Krista byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás spolu s ním byl ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu. KÁZÁNÍ Jsme tajemným způsobem propojeni s Kristem i mezi sebou navzájem. Nejsme sami. Nežijeme sami sobě. Ani neumíráme sami sobě. Záležitosti Krista i druhých se týkají i nás. A obráceně. Jak to funguje nemáme ve své moci ani tomu nerozumíme. Působí to Duch svatý. Jako spojuje Otce se Synem, tak spojuje i nás se Synem a mezi námi navzájem. Tato jednota není založena na tlaku. Je svobodná. Je na principu lásky. To jsou poznávací znaky působení Ducha: svoboda a láska. V Kristově těle je pro nás to nejlepší místo. Tam jsme také nejvíc sami sebou. To je počátek nového života. Už mi nejde tolik o sebe sama. Ani o mou spásu. Prostě žiji v Bohu. Nebo začínám žít v Bohu. Začínám. A nežiji sám sobě, ale žiji spolu s Kristem a těmi druhými. Společně vytváříme vztah, který přináší „nebe na zemi“. To vše působí: Duch. Pro blaženost je třeba si dojít až na dno svého Já. Smrt je nečekaná, i když s ní počítáte. Kdo to zažil, to potvrdí. Smrtí blízkého ztrácíme kus sama sebe. A díky vědomí, se tato „smrt“ opakuje, každý den je zapotřebí rozdělit svět živých a mrtvých. Jedině tak se lze osvobodit od závislého jednání, které nás bude srážet. Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme Po chrpách které kvetly vloni slabounce jejich ruce voní Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného. Jan Skácel, básník. V básni je řeč o blízkosti nezrušitelné. Vždyť ti, kteří prošli naším životem nezůstávají v jakémsi bardu, ale nějak tu jsou. A tak ani my nezůstáváme v jakémsi životě, kde se odepisují přátelé a rodinní příslušníci jen tak. Proto je třeba blízkost s nimi povýšit na úroveň rituálů, třeba rozsvícením svíčky, modlitbou, návštěvou hřbitova, bohoslužbou. Na některých hřbitovech je nápis „co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“. Tento druh blízkosti nás vede k osudu živého. Nebudeme tu navždy. Zdánlivě se jedná o špatnou zprávu. Opak je pravdou. Nyní jde o to, jak naložíme s časem nám daným. Přijmeme-li řád všech věcí, nebo budeme sebelítostně úpět v krupobití neskutečna. Ježíš je Pán. On vládne nad životem křesťana a dává mu smysl, cíl a naději v tom, co bude po smrti. Láska je tou největší hodnotou, jakou známe. Projevuje se jako bytí pro druhého a s druhým. Učíme se to a poznáváme, že to není jednoduché. Být s druhými. Omezit sám sebe. Sdílet se. Spolunést i to, co druhé tíží, čím se provinili. I v tom je Kristus na naší straně. On ví, že soužití v lásce je náročné a že v něm selháváme a máme chuť to vzdát. Ale Bůh to s námi nevzdal. Smrt Ježíše přijal jako oběť, která umožňuje odpuštění. Toho Ukřižovaného vzkřísil z mrtvých, aby bylo vidět, že vítězí láska, ne hřích. Věříme, že Boží láska má poslední slovo. Nejsou to naše viny, hřích, ale jeho láska. To je výhled křesťana. Kristus byl vzkříšen, aby se stal Pánem živých i mrtvých. Před ním není nikdo mrtev. I ten, kdo pro nás umírá, je pro Boha a před jeho tváří živý. To je moc Boží lásky. Protože láska dává život, povolává do života, život obohacuje. A tak s ní počítejme, pokud ještě čas života máme. Bůh chce, abychom žili pokojně a radostně. Učí nás odpouštět, aby se nám spolu žilo dobře, a ukazuje naději věčného života, abychom žili bez strachu. I ve vzpomínce na naše zemřelé dostáváme povzbuzení. Můžeme být vděčni za jejich život. A mít naději, že je před námi ještě společná budoucnost, kterou Kristus zaslíbil všem, kdo v něj věří. Řekl: Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mně, neumře na věky. Amen. . |