2022_12

Bohoslužba 4.12.2022 V naději vyhlížíme Ježíše.

ČTENÍ Římanům 8, 18-39
Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

TEXT Lukáš 21, 25-28.34-36
Budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, bezradných, kam se podít před řevem valícího se moře. Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí. A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. Neboť přijde na všechny, kteří přebývají na zemi. Buďte bdělí a proste v každý čas, abyste měli sílu uniknout všemu tomu, co se bude dít, a mohli stanout před Synem člověka.“

KÁZÁNÍ

Advent je dobou přípravy na příchod Božího Syna na svět. Je to tajemství, že věčné Boží slovo, skrze něž je vše stvořeno, vzalo na sebe tělo člověka, dítěte zabaleného do plének. Na toto tajemství nestačíme svým rozumem, ale ono uchvacuje náš cit; dojímá nás ta betlémská scéna, jak ji podává výtvarné umění. I česká společnost o Vánocích jihne, kult dítěte vytváří ochotu se přidat ke zpěvu, že „nám, nám, narodil se“. To dítě a příběh jeho narození nikoho nepohoršuje, protože většina si je spojuje s lidovou tvořivostí. My jako křesťané víme víc o významu události, o které apoštol Pavel píše: Když se čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství. (Ga 4,4-5)
Advent nám připomíná, že Bůh poslal svého Syna a že Boží Syn znovu přijde, jak vyznáváme: „soudit živé i mrtvé“. Tady už se ztrácí citová okouzlenost, kterou probouzí div Vánoc. A možná bychom tuto pravdu víry, že Ježíš přijde v slávě, ani příliš nezdůrazňovali; vždyť jeho příchod je spojen s koncem světa a to není veselá písnička.
Vše začalo tím, že učedníci obdivovali jeruzalémský chrám. A Ježíš se k nim nepřidal, ale řekl, že z toho nezůstane kámen na kameni. Chrám byl nastálo, učedníci si to s koncem světa spojili. Chtěli o tom slyšet víc. A Ježíš jim řekl o zkáze Jeruzaléma, soužení, válkách, katastrofách, zemětřeseních, znameních na slunci, měsíci a hvězdách, úzkosti národů a jejich bezradnosti.
Vykladač této Ježíšovy řeči o konci světa se obává, aby své posluchače nepolekal. I já vím, že máte své obavy, že toužíte v kostele po vnitřním uklidnění a adventní tiché radosti. A místo toho slyšíte, že bude vše čím dál horší. A strach před tím, co nastane, bude doslova zabíjet. Neměli bychom z ohledu na naši psychiku, která dostává ve zprávách zabrat, tyto depresivní tóny přece jen ztlumit a najít v Bibli něco potěšujícího? Možná, že učedníci měli stejnou touhu, také byli vnitřně unaveni. Ale Ten, o němž Jan vydal svědectví: Miloval své, kteří jsou ve světě, až do konce je miloval, (13,1) tyto své milované nešetří, nezamlčuje jim to, co nikdo ani dnes nechce slyšet: Lidé budou zmírat strachy a očekáváním toho, co přijde na svět.
Četli jsme o Danielově vidění, v němž přichází Syn člověka. Je v blízkosti věčného Boha, který soudí. A tomuto Přicházejícímu byla dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé. To, co viděl Daniel, nyní spatří všichni lidé, dosud zmírající strachem a očekáváním toho, co přichází na svět. A právě do těchto temnot beznaděje zazáří světlo Boží slávy: Tehdy uzří Syna člověka přicházet s mocí a velikou slávou.
Hrůzy, před příchodem Ježíše, už lidstvo v dějinách prožilo. Hladomory i světové války, nepřestávající konflikty, pronásledování církve, jež náš Pán předpovídal, trvá dodnes. Vše se vystupňuje, ale ani pak tato znamení nám neposkytnou termín, abychom zvolali: „Už je to tady!“ Však Ježíš je zmiňuje proto, abychom tím víc se na něj těšili, až přijde. Jistě že máme jako všichni strach z nepokojů, nedostatku, kontroly. Ani jako Kristovi lidé nejsme nebojsové, ale lidé „všem bídám poddaní“. A přece rozdíl tu je: zatímco člověk bez osobního vztahu ke Kristu může čekat jen katastrofu, černou díru, v níž vše skončí, křesťan i s tím svým strachem má naději Kristova příchodu. Učedníci při jeho Nanebevstoupení slyšeli slova: Tento Ježíš znovu přijde tak, jak jste ho viděli odcházet. (Sk 1,11)
Bída našeho křesťanství je asi v tom, že to znovu přijde, nám nerozbuší srdce radostí, že si vystačíme sami, že s jeho příchodem nepočítáme. Martin Luther řekl ve svém adventním kázání: „Kdyby neměl nastat den jeho příchodu, nechtěl bych se býval vůbec narodit.“ Jsme i my schopni takto spojit smysl svého života s příchodem toho, jemuž patříme křtem a Božím vyvolením? Nedovedeme si představit, jak se uskuteční to, co slíbil. Ale to nevadí, jde o to, abychom mohli, až přijde, napřímit se a zvednout hlavu.
Každý, kdo věří v Krista, který dal svou duši jako výkupné za mnohé, (Mk 10,45) je už vykoupen, zachráněn pro Boží království. A přece toto vykoupení, spása se nedá dokázat. Apoštol Pavel ví, že jsme spaseni v naději. Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, když se stal prokletím za nás - tak vysvětluje apoštolská zvěst vykoupení: jako záchranu před Božím hněvem, který je nad těmi, kdo neplní jeho vůli. (Ga 3,13) Až do těchto hlubin sahá naše vykoupení. Ale naše tělo dosud tuto změnu nepociťuje: bolí nás, podléhá nemocem, stárne, umírá. A my spolu s apoštolem očekáváme vykoupení svého těla, kdy nebudeme poddáni pomíjivosti, kdy nebude radost na chvíli, ale navždy. Moudří lidé ve starém Řecku, kteří uvažovali nad životem, došli k názoru, že pro člověka to nejlepší je se nenarodit a pak-li se to už stalo, co nejrychleji zemřít. Když člověk vidí pomíjivost svého života, kde po trápení a záblescích štěstí se končí zánikem, když přemýšlí o přírodě, kde silnější hubí slabšího, může rozumět této hořké výpovědi, kde není naděje. Ale apoštol Pavel naději má a předává ji i nám: Trvá naděje, že i tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí. Proto v této naději vyhlížíme Ježíše, v jehož příchodu se naplní naše vykoupení i záchrana stvoření. I kdyby nás teď svíral strach, jako ostatní, i kdyby zuřilo moře a chvěl se vesmír, jak o tom slyšíme z dnešního textu, přesto se držme apoštolovy jistoty: že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
Nemusíme tedy se zdeptat, ale pozvednout hlavu v radosti. Zároveň však je třeba neunavit se tím, co zatěžuje srdce. Ježíš mluví o nestřídmosti, opilství a starosti o živobytí. On sám byl nazýván nepřáteli žrout a pijan vína. (Mt 11,19) Nebyl abstinent, na svatbě v Káně proměnil vodu ve víno pro svatebčany. A také vážně bral to, že člověk potřebuje jíst: proto sytil zástupy a své učedníky naučil prosit za každodenní chléb. Ale on ví, že dobré Boží dary se dají zneužít: v opojení se dá vidět vše růžově, starosti zas člověka pohltí jako tma. V opojení z možností vědy a techniky si lidé opakovali: „V práci a vědění je naše spasení.“ Dějinný vývoj prokázal, že to byla iluze. A starosti, jež na nás dotírají, dokáže zbavit jejich ničivé moci dětsky prostá víra, že Bůh nás neopustí. Však v Písmu čteme: Všechny své starosti svěřte jemu a on se o vás postará. (1P 5,7) Když opojením i starostí je srdce obtíženo, zrak už se nepozdvihne k nebi, k oblaku, na němž přichází Syn člověka. Bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.
Advent a modlitba, patří k sobě. Prosba, kterou opakujme s církví, je na konci Bible: Přijď, Pane Ježíši. On chce, abychom se modlili za to, abychom obstáli před Synem člověka. Aby to bylo setkání, v němž Soudce živých i mrtvých bude naším Vykupitelem a obejme nás jako náš slitovný Zachránce. Je Syn člověka tak, jak jej viděl Daniel, král, jehož království nemá konce. Ten, který je Věčný, mu svěřil tu největší pravomoc. Dal mu moc konat soud, protože je Syn člověka - píše evangelista Jan. (5,27) Poslední soud není jen Michelangelova freska. Ale zároveň on je Syn člověka i v tom, že přišel na svět jako my, že poznal naše lidství a jeho potřeby, náš strach, bolesti, opuštěnost, smrt. Toho, který z lásky přišel od Otce v poníženosti člověka, aby nám rozuměl, toho očekáváme v slávě. A ne se strachem, jak to s námi dopadne, ale s nadějí na vykoupení svého těla. Vždyť k nám přijde Ježíš, náš Pán, který je po pravici Boží a přimlouvá se za nás. Přijď, Pane Ježíši! Amen.