|
Bohoslužba 8.1.2023 Člověk je
povolán Bohem k plnému životu.
ČTENÍ Židům 11, 8-16 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ‚jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘. Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Ježíš řekl svým učedníkům: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. KÁZÁNÍ „Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu“, napsal teolog Dietrich Bonhoeffer. Každý z nás máme své povolání, jednak ve smyslu práce, do které vkládáme svůj um, čas a energii, i kus sebe, své srdce, máme povolání ale také v tom smyslu, že každý člověk je povolán Bohem k plnému životu, k tomu, abychom dali své talenty, svá obdarování k dispozici světu - našimi slovy, činy, způsobem bytí - abychom poznávali svůj úkol zde na Zemi, sebe, a hledali hloubku života, přesah nás samých. Každý člověk má svůj duchovní rozměr, ne všichni mu ale dáváme v životě prostor. Povolání začíná už u proroků, s nimi vchází do života a světa víra - víra jako odpověď na osobní povolání. Abraham poslechl Boha, aniž věděl, kam jde. V současnosti, kdy bytí v církvi už není jen zachováváním dědictví našich předků, protože žijeme v jiné době a náboženství se stalo spíš nesamozřejmou součástí života, je čas pro víru chápanou jako osobní povolání. Protože víra je věcí osobního rozhodnutí, kdy svobodně vrůstáme do rozměru „být věřící“, hledáme svůj duchovní tvar, ptáme se „proč“ - co ode mě Bůh chce? Jak mám svým lidstvím odpovědět na Boží povolání? A odpovědi na tyto otázky jsou pro každého člověka jiné, každý se na té cestě potřebuje vyladit, každý máme své osobité povolání, dary, protože každý z nás jsme jedinečný a tak Bohem milovaný. Když jdeme duchovním životem takto, duchovní rovina našeho bytí, ba ani náboženství, se patrně nemůže stát věcí zvyku, protože život ve víře je život v dialogu, rozhovoru s Bohem, který nikdy nekončí. Nemusí skončit. Filozof Emanuel Rádl říkal, že když se v životě mezi sebou hádáme o to, kdo má pravdu, třeba i ve věcech víry, můžeme tuto otázku otočit a zeptat se, zda pravda má nás, zda jsme v pravdě, protože jí neustanovujeme, ale rodíme se do ní. Četli jsme, jak Ježíš říká: Já jsem cesta, pravda a život a my toho můžeme být vědomou součástí, je to právě ta věc osobního povolání každého z nás. Svobodného rozhodnutí vydat se na cestu vztahu - s cestou, pravdou a životem. Ježíš přišel na Zemi, abychom viděli, že život, který jsme dostali, je úžasný dar, že může být bohatý, různorodý, hluboký, takový, jaký si jej dovolíme prožít. Bezbřehá svoboda má své limity, svá úskalí a před každým z nás leží náš čas života předně jako tvořivý úkol, výzva, abychom čas nám daný smysluplně využili a nepromarnili. Ježíš lidi učil, a učí i nás, že život nestačí mít, ale že je potřeba jej tvořit, rozvíjet, že životu je potřeba patřit, ponořit se do něj. Už tu zaznělo: „Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“ Život je projevem lásky, kterou jsme nevymysleli, ta tu byla, je věčná, byla na počátku, když Bůh stvořil svět. Bůh je láska. Toto poznání nám ozřejmil svým životem i svojí obětí za lidi Ježíš. Chtěl, aby lidé už nežili v temnotě nevědomosti, v jisté pasivitě, ale aby vyšli, za světlem, láskou, abychom objevili a prožili své jedinečné poslání a nepromarnili čas, který nám byl dán. Jako modlitbu zpíváme píseň: Z tvé ruky, Pane můj, 716. |