|
Bohoslužba 15.1.2023 O radosti.
ČTENÍ Izaiáš 62, 1-7 Kvůli Sijónu nebudu zticha, kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Pronárody spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Nazvou tě novým jménem, jež určila Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce a královským turbanem v dlaních svého Boha. Už nikdy o tobě neřeknou: „Opuštěná“. A nikdy o tvé zemi neřeknou: „Zpustošená“. Budou tě nazývat: „Oblíbená“ a tvou zemi: „Vdaná“, protože si tě Hospodin oblíbil a tvá země se vdala. Jako se mladík žení s pannou, tak se tví synové ožení s tebou. A jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe. Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Nedopřávejte mu klidu, dokud nepostaví Jeruzalém, dokud mu nevrátí v zemi chvalozpěv. Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka a na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“ „Ženo, co ode mě chceš?“ odpověděl jí Ježíš. „Má chvíle ještě nepřišla.“ Jeho matka pak řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Když je naplnili až po okraj, řekl jim: „Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby.“ A tak to udělali. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce.“ Tak Ježíš v Káně Galilejské vykonal první ze svých zázračných znamení. Tehdy zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili. KÁZÁNÍ Proměnění vody na víno je první znamení Ježíšovi moci. Znamení, do kterého se mu nechtělo, ke kterému byl přemluven neodbytností své matky. Ježíš tu přichází s pomocí přesto, že to nikdo nečeká. Kromě obrazu svatby je ta neodbytná přímluva obrazem, který dnešní evangelium spojuje s textem, který jsme slyšeli ve čtení. Prorok tu též říká: kvůli Siónu nebudu zticha a kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku. A to v situaci, kdy se lidé vrátili z vyhnanství, doma vše nalezli ve špatném stavu a mezi sebou nenašli nikoho, kdo by byl schopen vzít odpovědnost za obnovu budov i společnosti. V situaci, kdy lid potřebuje zachránit, ale neví, kam se obrátit, protože si sice uvědomují, že se jim to vymklo z rukou, ale na řešení se neshodnou, říká Izaiáš svá slova o tom, že nehodlá mlčet a dopřát si odpočinku, dokud se vše nedá do pořádku. Někdy potřebujeme Boží zásah, když se děje něco zlého, co není v našich silách změnit. A někdy i můžeme být jedni z mála, podobně jako Marie a Izaiáš, kdo ví, kam své prosby směřovat. Otázkou je, jestli umíme být stejně neodbytní, neúnavní ve svých přímluvách. Pravda, my nejsme na svatbě, na níž došlo víno, ani jsme se nevrátili z vyhnanství. A přesto můžeme prožívat nejistotu a skepsi z toho, jak to kolem nás vypadá, rozhlédneme-li se, když vidíme korupci v politice, nenasytnost ve společnosti, nekonečný růst ekonomiky, válečné konflikty. I my můžeme prožívat skepsi, když vidíme rozpadající se vztahy, když sami ztrácíme pevnou půdu pod nohama, když naše očekávání nejsou naplněná. A tak se přimlouváme v modlitbách za sebe, bližní, svět, obnovení pořádku, lásky, za to, aby spravedlnost na zemi zazářila a spása jako pochodeň, abychom našli zdroje nové radosti, jako svatební hosté nové, lepší víno – byť už si mysleli, že je se vším konec. Pokud se nám zdá, že se nám na naše přímluvy nedostává od Boha odpověď, jsou dnešní texty dobrou zprávou. K vztahu mezi Bohem a člověkem patří i vytrvalost, neodbytnost. Patří k němu oboustranně. Musíme uznat, že i Bůh to má s námi lidmi leckdy těžké, i nám leckdy dlouho trvá, než zaslechneme jeho hlas, než si dáme poradit. V Bibli nacházíme příběhy o tom, jak proroci přesvědčovali Boha k milosrdenství, učedníci domlouvali Ježíšovi, nebo jak dnes, naléhá na Ježíše jeho matka přesto, že ji napoprvé odbyde. A ta vytrvalost přináší své ovoce, dobré víno pro hosty na svatbě. Někdy se nám může zdát, že to už je konec, že už na nás nic dobré nečeká, že jsme promrhali své šance na to, abychom užili dobré Boží dary, že jsme špatně plánovali, nebo nám někdo udělal čáru přes rozpočet. Ani se nám to nemusí zdát, může to být realita našeho života, ať už jde o život jedince, či společnosti. Dnes ale čteme i to, že Bůh je ten, kdo i na pomyslných koncích dává svému lidu a své zemi nové, dobré víno, ten, kdo dává dobré věci i na místech a v čase, kdy už to nikdo nečeká. Nedopřát si odpočinku a nezůstat zticha tak představuje pro nás, pro věřící dvojí úkol. Být vytrvalý ve svých přímluvách, protože i Boha je možno přesvědčit svými modlitbami. Je to i prorocký úkol pro církev a ty, kdo se k ní hlásí. Nezůstat mlčet a nedopřát až pokud se něco nezmění si pokoje totiž znamená mluvit nejen k Bohu, ale i k lidem v našem okolí, když vidíme, že něco není v pořádku. Znamená to stát se majákem, tím, komu záleží na změně, protože vidí, že se všichni řítíme do záhuby. Přeji nám, ať máme vytrvalost ve svých přímluvách; jsme vytrvalí v práci sami na sobě, když toužíme po změně k lepšímu; nepropadáme úzkosti a starostem, ale stále doufáme Boží záchranu, neboť Bůh zachovává nejlepší víno až do samého konce. Ježíši, ty jsi udělal lidem radost, a ukázal jsi tak svou slávu. Prosíme: Proměň také náš zármutek v radost, učiň tyto bohoslužby svátkem, při němž zakusíme tvou blízkost. Neboť ty spolu s Otcem a Duchem kraluješ od věků na věky. Amen. |