|
Bohoslužba 29.1.2023 O svědectví
pravdě.
ČTENÍ Izaiáš 8, 17 – 9, 1 Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat. Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli znameními a zázraky od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sijónu. Řeknou vám: „Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají.“ Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře? Lid bude procházet zemí zatvrzelý a hladový. A protože bude mít hlad, rozlítí se a bude zlořečit svému králi i Bohu s tváří pozvednutou vzhůru. Podívá se k zemi, a hle, jen soužení a temnota, skličující ponurost, šerý soumrak, do něhož bude zahnán. Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulón a země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pronárodů. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.‘ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly. KÁZÁNÍ Kdy je čas veřejného vystoupení? Když je člověk zralý? A kdy to je? Když si to sám o sobě myslí? Když jeden zápas úspěšně vybojoval? Když je mu vše jasné? Je někdy taková chvíle? A je-li, není to ten nejhorší čas, kdy je člověk pro svojí vnitřní sebespokojenost blízko tomu, aby selhal? Nebo o té chvíli rozhoduje příhodný čas? Když má to vystoupení naději na úspěch, pak je třeba, chytit příležitost za pačesy? V Kristově příběhu o té chvíli nerozhoduje nadějný odhad situace. Když Ježíš uslyšel, že Jan byl uvězněn, tehdy vstupuje do hry. Ten podnět přichází zvenčí. Zpráva o Janově uvěznění by našince spíš ujistila o tom, že není vhodný čas se veřejně účastnit. V Kristově příběhu je to výzvou. Když byl umlčen hlas volajícího, není nikoho, kdo by volal k pokání a vyhlašoval Boží vládu, to je chvíle, která si žádá odpověď. Už není možné zůstat jen sám se sebou, s anděly, s Bohem, to je podnět pro vystoupení. Odpovědnost v Kristově smyslu není závislá na příhodnosti, připravenosti, ale na výzvě, kterou tvoří vědomí, že svědectví pravdě není jen osobní záležitostí toho či onoho, ale společným posláním. Nemůže-li nést její poselství ten druhý, je na mne, abych se ho ujal, nastoupil na jeho místo. Ježíšovo: Čiňte pokání, kázal i Jan. Zdůrazňování původnosti bývá projevem jejího nedostatku. Ježíš káže totéž, ale nedělá totéž. Jan šel na poušť, aby svou vyděleností oslovil; stavěl nad život lidí otazník; vyvedl je z jejich zaběhanosti; stal se výzvou ke změně. Ježíš jde mezi lidi, aby tu změnu v lidském životě žil; stal se tou změnou - aby sídlícím v zemi stínů smrti zazářilo světlo. Mají opačný směr, ale nejdou proti sobě. Poušť není jen tam, kde není živáčka, kde je jen písek a kamení. Prázdno může být mezi lidmi, uprostřed zástupů. O to je pak tíživější a beznadějnější - pustota vztahů, vyprahlost života, skutečná krajina stínů smrti. Smrt není jen mimo život. Mrtvý může být člověk už zaživa. Když zemře živý člověk, je to smutné, ale když je život sám bez života, bez naděje a smyslu, pak je to beznaděj a temnota. Právě tam je třeba vyhlásit, že nevládne jen smrt a její stíny, ale Bůh; že není jen to, co zrovna je, ale i to, co být může, co je za dveřmi, jen se tomu otevřít. Nejen vyhlásit, je třeba rozžehnout to světlo. A na to jen slova nestačí. Slov je dost, jenže při nich narážíme na to, že je my lidé nejsme s to naplnit. Troskotají na tom, jací jsme. Bylo by to krásné, kdyby se naplnily, ale museli bychom být jiní. Jenže nejsme. „Obraťte se, čiňte pokání, buďte lepší, neste ovoce“ - to je důležité, ale čekat od těch výzev změnu je iluze. Těch, kdo vědí, jak vše má být, je dost - a přece se nic nemění. Změnu přináší ten, který nedává návod, ale pomáhá, osvobozuje, vrací do života, sám tvoří nové. A právě k tomu nás zve: Udělám z vás rybáře lidí. Ježíš nenabízí program, abychom ho přijali. Říká: „Nechte mě na sobě pracovat, abych z vás učinil ty, kdo budou schopni pomáhat, umět jednat ve prospěch druhých. Nechte se přetvořit. Následujte mne.“ První učedníci byli rybáři. Jaký to má význam? Ježíš se staví na stranu dělných lidí. Jenže už mezi těmi rybáři jsou sociální rozdíly - jedni vlastní loď, druzí ne. A Ježíš vyzve též finančníka Matouše. Jiní z toho odvodí důkaz pro jinou prostotu: Rybáři byli neučení. Nač tedy bohoslovecké mudrování a biblická studia, stačí upřímnost a brát v Bibli vše, jak to tam je. Jenže, když to tak člověk dělá, pak také přijde na to, jak byli ti rybáři se svým pochopením Ježíšových slov vedle. Ani s tou prostotou nejspíš nevystačíme. Oč tedy běží? Není doloženo, že by byl rybářem zákoník. Proč? Inu protože Boží zákon dělil zvířata na čistá a nečistá, jenže rybářská síť to neuměla. Být rybářem a chtít zůstat čistý nešlo dohromady. Možná, že s tou pomocí, ke které Ježíš zve, je to stejné. Pomoct může jedině ten, kdo nežije jen pro vlastní ospravedlnění, nestará se jen o to, aby na něm nikdo nenalezl smítko. Tahat někoho z bahna a přitom chtít zůstat čistý, nelze. Komu jde na prvním místě o to, aby se neušpinil, ten nemůže podat ruku tomu, kdo ve špíně vězí, ten se mu raději vyhne. Opravdu pomoci může jen ten, kdo na cestě za Kristem nechá i starost o svoji čistotu s důvěrou na něm; kdo přijme, že není na nás, abychom se sami učinili těmi dobrodinci. Naše naděje je v tom, že on nás uschopní, abychom žili, druhým k dobrému - třeba darem milosti, který osvobozuje od toho, abychom se starali jen o svou vlastní spásu. Ježíš není Jan, není už jen výzvou pro ty, kdo na to mají, aby se obrátili, napravili a vyšli z temnot. Ježíš je světlo, které zazářilo těm, kdo sídlí v temnotách; je šancí a pomocí pro ty, kdo si nedovedou pomoct sami, pro postižené na duchu, ochrnuté vlastní neschopností, posedlé sebou samými. Není výzvou, je darem. Jde o to, zda jej přijímáme, umíme si přiznat vlastní postižení a nestydíme se připojit mezi hříšníky, co ho následují, co přicházejí k jeho stolu a slovu, aby vše dostali darem. Amen. |