|
Bohoslužba 26.2.2023 Postní
otázka.
ČTENÍ 1. Mojžíšova 2, 7-9 a 3, 1-7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen‘!“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. KÁZÁNÍ Člověk a zlo je problém. Jsme ve dvojím pokušení. Když se vytěsní Bůh, dárce života a pravidel pro život, ten problém se pokřiví. Zlo se přeceňuje a lidská odpovědnost se podceňuje. Zlo je náš problém. Že dáváme vědomě i naivně důvěru hlasům, které narušují poslušnost i důvěru Božímu slovu. Je to příběh o nás; jak jsme náchylní k hříchu, k tomu nechat se svést vychytralostí hada, který to zdánlivě myslí s lidmi dobře, ale odvádí od Boha a narušuje vztahy. Dejme si pozor na zchytralost. Na tu, která k nám doléhá hlasy světa. Dejme si na ni pozor u sebe! I zdánlivě zbožný může být zchytralý. Příběh se děje i nám. Jak? Člověk si dá namluvit, že má popřenou potřebu. Touhu, rozhodovat si sám, co je dobré a zlé. A dá na to, co vidí sám svým pohledem jako dobré, lákavé a slibné - a zapomene na Boha, jeho slovo, varování a vymezení. To známe. Postní doba je čas milosti, kdy máme možnost, abychom víc přimkli k Božímu slovu. Využijme toho! A víc než na to, co chtějí naše oči a údajně popřená potřeba mít, přemýšlejme o tom, co nám Bůh říká. V čem nás chce svým slovem vyzbrojit proti hříchu, vychytralým svodům a nahlodání důvěry. Jak nás učí nehřešit. Denně čtěme s tímto ohledem z Matouše. Přijměme pomoc modlitby, která nás spojuje s Bohem a vlévá jeho sílu do srdce člověka jakoby přes potrubí. Vždyť náš Pán odolal Ďáblu tím, že byl vyzbrojen Božím slovem a Duchem svatým. Návrat k Božímu slovu totiž souvisí s tím, co následuje. V jednom se člověku otevřely oči: že zhřešil. Že se narušila bezprostřednost a důvěra. Žena i muž poznali, že jsou ohrožení a ubozí - obnažení před Bohem i druhým ve svém provinění a porušení. Kdo to nezná. A když porušení lidé uslyší Boží hlas, působí jim to strach. Přitom je to milost, že Bůh mluví s člověkem. Jenže porušený člověk není s to vnímat denní vánek Boží blízkosti a skrývá se. Avšak Bůh člověka do jeho úkrytu volá: Kde jsi? Přijměme tuto otázku od Boha jako postní otázku. Nechme ji k sobě dolehnout. My se spíš ve zkoušce ptáme: Kde jsi, Bože? A naslouchejme příběhu a nechme zaznít Boží volání: Kde jsi? Volám tě. Zvu tě k rozhovoru. Člověk nerad přiznává svou vinu, svaluje ji na druhé, okolnosti, hada, obviňuje Boha. Je to důsledek porušenosti, hříchu - narušení důvěry, odcizení, strachu z provinění a odpovědnosti. Bible nám říká: tak to s vámi je, neboť jste zhřešili. Příběh pokračuje. Má před sebou dějiny milosti Boží. Proto přijměme postní dobu jako čas milosti. Jako příležitost nevymlouvat se ze své odpovědnosti na porušených vztazích; nevidět vinu jen u druhého. Stůjme jeden při druhém i v pokání. Vstupme do pokorného rozhovoru s Bohem i spolu. Nedávejme prostor, odpovědnost za to, jak na tom jsme, hadovi. Nejsme už zajatci hříchu a Ďábla. Vždyť: Nástroj lidský jest v tom špatný, snadní jsme my k zmožení. Však hájí nás rek udatný, jejž Bůh nám dal k spasení. Kdo by ten byl, nevíš? Jest Kristus Ježíš, Bůh a Pán všeho, a není jiného; pole jistě obdrží. (Hrad přepevný jest Pán Bůh náš, Evangelický zpěvník 63,2) Ježíši, tys nepodlehl Pokušiteli, ale nastoupils cestu lásky a služby, cestu Boží. Pane, prosíme, dávej nám sílu nepodlehnout zlu, falešným lákadlům a cestám. Amen. |