|
Bohoslužba 5.3.2023 Co má v
životě budoucnost.
ČTENÍ Izaiáš 60, 19-22 Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou. Tvé slunce nikdy nezapadne, tvůj měsíc nebude ubývat, neboť Hospodin ti bude světlem věčným. Dny tvého smutku skončily. Tvůj lid, všichni budou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi, oni, výhonek z mé sadby, dílo mých rukou k mé oslavě. Z nejmenšího jich bude tisíc, z nejnepatrnějšího mocný národ. Já jsem Hospodin, vykonám to spěšně, v pravý čas.“ Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“ KÁZÁNÍ Postava Ježíše se vším, s čím je spojována, patří k poslednímu soudu nad světem. Že je určující v rozpoznávání, co má v životě budoucnost a co ne. A Petr, Jakub a Jan chtějí zůstat na tom místě, chtějí zůstat jakoby nad věcí, být u těch, kteří budou soudit – být s Mojžíšem, Eliášem a Ježíšem. To, jak reagují, je lidské. Zastavit čas, zakonzervovat tu chvíli, kdy mají pocit, že je jim vše jasné, zbavit se už toho věčného hledání. Zbavit se nejistoty a rizika, které je čekají pod horou. Patříme do života pod horou. Tam, kam patří učedníci Ježíše, jenž je tím, který přišel, aby zachránil člověka. Ten úlek učedníků, když jim toto bylo zjeveno, ten pád na tvář vyjadřující pokoru člověka, který se setkal s Bohem, je logickým protipólem té lidské snahy mít vše pevně v ruce a být tím, kdo sedí jako soudce nad událostmi a lidmi, kteří mají být posuzováni. Na tom si evangelista ve svém vyprávění dává záležet. A přece je tu znovu nepochopení, které se ukáže až přijde čas. Až vstoupíme do pašijového děje. Až zjistíme, že smysl Ježíšova vystoupení je umožnit člověku žít. Že pokora před Bohem je spojena se starostí o člověka. To zjišťujeme v následujícím příběhu, kdy se ukazuje bezmoc učedníků právě toto otevřít před nešťastným otcem posedlého syna. Proto tak přísný zákaz cokoli komukoli říkat o vidění, které zažili Petr, Jakub a Jan. Protože na tom nejsou v pochopení tohoto základního nastavení zvěsti Ježíše o nic lépe než učedníci, kteří na ně čekají pod horou a nejsou schopní pomoci. Obrazně řečeno: Nehrňme se na horu, buďme těmi, kdo pomáhají na úpatí. A zároveň mějme touhu po ujištění, že i my jsme přijati do budoucnosti života, kterou Ježíš přinesl a přináší. V tomto ujištění vidím nádheru textu z proroka Izaiáše z období života Božího lidu, kdy věděl o tom, že Bůh skutečně vysvobozuje. Kdy lidé, stejně jako my, věděli o tom, že Bůh na svůj lid nezapomíná. Mohli to hmatatelně zažít nebo o tom věděli z vyprávění těch, kteří zažili návrat ze zajetí. A přece zažívali také trápení a nejistotu. Takové to každodenní trápení, které zastiňovalo výhled do budoucnosti. Znovu se otevíralo sociální napětí, nejistota. Na chrámový provoz už se nenahlíželo jako na zázrak, který povstal z popela, ale na něco, co stálo velké oběti a uvrhlo mnohé do bídy. Do této situace vyřizuje prorok Boží zaslíbení. Tady je otevírána naděje pro člověka. V obyčejném životě. Pro obyčejný život. Pro život, který nechce zůstat nad věcí, ale poctivě se ptá, hledá a vyrovnává se s událostmi kolem sebe i na své cestě. Toto poctivé hledání máme ztělesňovat. Ztělesňovat také vděčné přijímání ujištění o tom, že my i naši blízcí jsou zahrnuti do Boží milosti. Že nás má Bůh rád. A za toto ujištění děkujme. Za ujištění, že ten, který přinesl Boží pomoc pro člověka byl opravdu Božím Synem. Že vysvobození ze zajetí často velice těžkých životních tlaků, vysvobození, které je základem biblických svědectví, platilo a platí i pro nás všechny jak jsme tady i pro mnohé další, kteří po tomto vysvobození touží. Kteří touží po životě. Amen. |