|
Bohoslužba 12.3.2023 Toto je náš
svět.
ČTENÍ Efezským 6, 10-17 Bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘. Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, jsem tak sám, tak ponížený. KÁZÁNÍ Dnešní neděle se jmenuje Oculi. Slyšíme tam „okuláry“, ano, oči. Oculi mei semper ad Dominum zní latinsky žalm, podle něhož neděle dostala své jméno: Oči své na Hospodina směruji. Z téhož žalmu pocházel i název minulé neděle, ta se jmenovala Reminiscere, totiž rozpomeň se. Žalmista prosí, aby Bůh nezapomněl na své odpouštění a odpustil. Současně se rozpomíná na vlastní chyby a dluhy. Dnes tedy mé oči směruji k Bohu. V neděli býváme v kostele. Modlíme se, čteme z Bible, zpíváme, nasloucháme, zdravíme se s ostatními, také mluvíme o životě. Co vlastně zažíváme? Setkání. Zažíváme setkání s přáteli, známými, a také setkání s Bohem. Jak setkání s Bohem vypadá? Při bohoslužbě vnímáme možná ticho. Když se postavíme k modlitbě, něco v nás se zastaví. Vnímáme víc než jindy, že o Něm víme a že On ví o nás. I děti to znají - děje se něco zvláštního. Řada lidí však dosvědčuje, že setkání s Bohem prožívá právě jako setkání s těmi druhými - s lidmi. Bůh je přece přítomen i takto, že? Bez kostela by nám chyběly modlitby, písně, kázání, atmosféra a lidé, které máme rádi, jsme na ně zvyklí, patříme k nim a oni k nám. Ve stejné situaci se však nacházejí lidé, kteří na bohoslužbu nechodí. Jsou nemocní, kostel je daleko, nebo... Nebo se třeba s někým nepohodli, stává se to. Je to změna, nebýt v neděli v kostele. Mění to naše zvyky, chování i volný čas. Přitom však to hlavní se nemění. Co je hlavní? Přece mé oči hledí k Bohu. Jistě oči jsou obraz, protože oči máme při modlitbě zavřené, nebo se díváme do zpěvníku nebo na své blízké, nebo do prostoru. Ale srdcem, srdcem jsme nasměrováni k Bohu. K tomu, jehož neznáme a přece o něm víme. K tomu, který se nás občas zvláštním způsobem dotýká. K tomu, o němž jsme četli, o němž nám vyprávěli a možná jsme to i zažili, že je laskavý. Že pomáhá, posiluje, povzbuzuje. K němu míří naše mysl, srdce, soustředění. Oči mé. Za tímto vyznáním je hlubší zkušenost: možná naše osobní, jistě lidská. Zkušenost, že nejen my vzhlížíme k němu, ale On shlíží k nám. Je nám nablízku. Mnohokrát bychom sice jeho blízkost chtěli vidět účinněji, chtěli bychom vidět víc uzdravování, méně konfliktů, víc radostí života a méně válek. Jenže toto je náš svět a On, Bůh, se v něm projevuje skrytě, nenápadně, přehlédnutelně. Právě proto, abychom se zastavili a pozvedli své oči. Abychom navázali nebo obnovili spojení. Aby došlo k setkání s Bohem. Proto se ztišujeme. Jsme vděční, že slavíme bohoslužbu, On je s námi a my s ním. My všichni, kteří jsme pozvedli své oči k Bohu. Však přece jsme „svorni při svém díle a v srdcích jeden duch“. Přejme si k tomu s apoštolem Pavlem: Aby v nás zesílil duchovní člověk; abychom se zakořenili a upevnili v lásce; abychom se učili stále hlouběji chápat, která je šířka a hloubka Boží lásky; abychom dosáhli nakonec plné míry Božích darů. Amen. |