|
Bohoslužba 7.4.2023 Nabídka
Boží lásky trvá.
ČTENÍ Matouš 27, 33-54 Když došli na místo zvané Golgota, což znamená "Lebka", dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: "To je Ježíš, židovský král." Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!" Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je to prý izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: ´Jsem Boží Syn´!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit." Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu Syn Boží!" Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. KÁZÁNÍ I když usilujeme o radostný život, život má i svou tíhu. Tuto obtížnost nelze brát na lehkou váhu, a kdo by se jen smál, brzy by zaplakal. Na své cestě se nevyhneme problémům, tlakům, které nás hrozí i zneschopnit, zlikvidovat. Když je člověk v bezvýchodné situaci, přijde nemoc, zasáhne smrt, když se na člověka vše řítí a není úniku - pak prožíváme, že život je těžký. Člověk tuší, že k té tíze života patří vina, provinění, hřích. Nejsme dobří. Ač život rozvíjíme, pečujeme o něj, zůstává pachuť nenaplnění, promarněných příležitostí, neslavných chvil. Život je těžký i proto, že jakoby nedocházel cíle. Jak se vyrovnat s touto tíhou? Jak žít radostně, užitečně, přestože trpíme, upadáme, umíráme? Tu otázku lze zaplašit, předstírat, že se nás netýká. Že je vše v pořádku. Zkrátka umřeme, tak co, proč se tím trápit. To je ale rezignace - ve jménu sebevědomého života, a jak známo: co se neřeší, to se hromadí a jednou to bouchne. Když těžké otázky člověk plaší, na smrt zapomene, obtížnosti života se vysmívá a vše si usnadňuje, dá se očekávat krach. Tíhu života je lépe vzít na vědomí, o své smrti vědět, své viny vyznávat. Židé mají oběť. Životní tíha je překonána obětováním beránka. Člověk je omilostněn smrtí nevinného zvířete. Jeho krev umožňuje člověku žít. Život tu dosahuje hloubek, neboť život je vykupován smrtí - to už pak nelze věci brát na lehkou váhu, umírá-li za tebe zvíře, ve své nevinnosti. A umírá Ježíš, jehož slova i činy byly plné lásky, milosrdenství a pozvání k novému životu. Zabili ho. Co se stalo? Byla to hloupá smrt? Nebo měla hlubší smysl? Tady vzniká křesťanská víra, která vyznává: Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Dosud v biblické praxi obětovali beránka lidé, aby se očistili od svých hříchů, aby si pomohli od tíhy svých provinilých životů. Ve smrti Ježíšově víra rozpoznává oběť, která je jakostně jiná. Ježíšovu smrt chápe víra jako Boží oběť, pomoc, kterou nabízí Bůh. Dal za nás svého Milovaného. Nechal ho zahynout, vrahy a tyrany, nechal žít. To není naše snaha lidská, to je obětavost Boží, nabídka jeho lásky, milosti. To je pomoc, která platí tím nejdražším. Obtížnost života, závaží viny, to je překonáno silou lásky, jež proniká do hlubin bytí. Bůh ve své obětavosti se nezastavuje před ztrátou sebe sama, v lásce se nechává od lidí posmívat i zabít. Pro své milosrdenství vzdává se vlastních možností, a bere naše viny na sebe, trpí. Beránek Boží umírá, vzal na sebe lidství, cedil vlastní krev, sestoupil do smrtelného zoufalství, do vydanosti. Vlastní moc neužil, aby člověk unesl svůj úděl a v tíze bytí nezahynul. Boží obětavost není nátlak, jak tomu bývá u lidí. Bůh nám nevyčítá, jak pro nás trpí a že pro nás dal svého Syna. Jeho láska neukazuje hrdinství, není to obětavost, jejímž záměrem by bylo citově nás vydírat. Nezištnost. Svoboda. Taková je Boží obětavost, která převyšuje vše a zachraňuje člověka. Beránek je tichý, pokorného srdce, zmučen a zabit. Neříká se, který snímá hřích, ale: hřích světa. To je důležité, neboť když Jan říká svět, má na mysli to nejhorší. Svět ve zlém leží. Nejen životní tíhu vás, kteří jste v něj uvěřili a jeho oběti si vážíte, ale Boží obětavost nese a snímá hřích všech lidí. Dřív než o tom vědí. Snímá hřích světa, jeho nabídka lásky trvá. Život je závažný, jeho tíha na nás doléhá. A tuto tíživost z nás snímá láska, která nelituje sebe sama, která je ryzí. Kdo tomu věří, kráčí svobodněji; má naději, a pak i sám je s to podobné obětavosti, může snímat tíhu z druhých, plakat s plačícími, radovat se s radujícími a nést s nimi jejich břemena. A to je spasení. Amen. |