|
Bohoslužba 16.4.2023 Jako
novorozené děti .
ČTENÍ Jan 20, 19-29 Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. KÁZÁNÍ Tak odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je zahanbil, triumfoval nad nimi! To kříž odhaluje pravý smysl událostí: Ježíš není spravedlivě potrestaný vzbouřenec, rouhač, který se stavěl Bohu na roveň, ale oběť. Aby člověk dostal pevný duchovní základ, Bůh přichází s větším, nečekaným, ale zasahujícím činem: zjevením. Středem toho je zmrtvýchvstání. Ježíš byl a je spravedlivý člověk. Ale svou spravedlnost ve světě prosazuje Bůh. A o to jde při poznání Ježíše, protože on je cesta k tomu, jaký je Bůh. Velikonoční příběh vypráví, jak toto poznání, že Ježíš žije a je přístupovou cestou člověka k Bohu: že to učedníkům trvalo, ale nakonec pochopili. Tomáš je příkladem toho, jak to bylo náročné. Jak i pro nás je cesta víry spojena s otázkami, tápáním, nároky: Dokud neuvidím. Dokud svět nebude lepší, neuvěřím. Dokud zlo bude vyhrávat, neuvěřím. Dokud to pro mě Bůh neudělá, neuvěřím. Dokud se mi nedostane projevu Boží blízkosti, neuvěřím. Tyto pochyby mohou pocházet ze závažné situace, kdy člověk tváří tvář nesmyslnému utrpení toto říká. Někdy ty pochyby ale vycházejí z toho, že člověk zapomněl, přestal vnímat i ta malá znamení, kterých se u dostalo. Nebo je vnímat nechtěl, protože byl duchovně rozptýlen. Tomáš chtěl vidět Krista zblízka, dotknout se jeho ran. Z logiky toho, co se vypráví o Ježíši, i ze zkušenosti víry by vyplývalo, že Bůh jeho přání nevyhoví. Že mu nedá to, co Tomáš chce, leda znamení Jonášovo. V příběhu ale Ježíš Tomášovi vyhoví. Dochází tu k úžasu: z úst pochybovače vychází vyznání Krista: Ježíš je spravedlivý člověk i Bůh. Tak dokáže Ježíš lidem postavit život na hlavu, přestavět naši zaběhanou zkušenost se světem i s Bohem. Ten příběh o Tomášovi tváří tvář oslavenému Ježíšovi, který na sobě nese rány - ten také vyjadřuje zkušenost víry: Navzdory novému životu v sobě stále nosíme staré rány. Že to být mrtev ve svých vinách, být duchovně neobřezán, abych užil slov Bible, stále v nás je, na nás působí. To není skličující zpráva, ale realistická a nadějná: jen tak můžeme žít nový život, otevírat se Božímu království, když nepopíráme, nevytěsňujeme, nepovyšujeme se na ty staré rány v nás. A to nelze omezovat jen na osobní život. Život každého z nás je zasazen do širokých souvislostí, v nichž někdy jsme oběti, někdy naopak zase aktéři. To je zvláštnost křesťanského života a jeho pohledu na svět. A nejen pohledu, ale i křesťanské praxe: Jsem probuzený k životu jen tak, když dokážu vidět, že na sobě nosím stále prvky své duchovní neobřezanosti. Právě toto nastavení, kdy soukromě a třeba někdy i veřejně v sobě odhaluji každou mocnost i sílu, odevzdávám je do působení té Boží proměňující moci: jen tak žiji tu Boží realitu vzkříšení. Pavel to říká jinak: jen když jsem sláb, jsem silný. Jen když si připustím palčivé otázky, pochybnosti, třeba i nepřiznané viny, mohu nalézt něco jako jistotu, byť křehkou. Ta zvláštní jistota, kterou dává Duch Ukřižovaného a Vzkříšeného, nás pak vede do solidárního společenství s těmi, kdo nosí na sobě rány, umožňuje nám vidět, že každý má na sobě něco, co potřebuje uzdravit, vyléčit, oživit, duchovně obřezat. Kéž Duch svatý tak vane v našich srdcích, v našem sboru, v naší církvi, i společnosti. Amen. |