2023_05

Bohoslužba 7.5.2023 Cesta a domov.

ČTENÍ Skutky 7, 54-60
Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.

TEXT Jan 14, 1-14
Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte. Řekne mu Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?" Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli." Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!" Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.

KÁZÁNÍ

V dnešním evangeliu jsou dva obrazy: cesta a příbytek. Jsou vnitřně propojené. A je v nich napětí: Být na cestě je protikladem toho být doma. K cestě patří pohyb, námaha, nebezpečí. Domov vyjadřuje spočinutí, přístřeší, bezpečí.
Začněme cestou. Ježíš o sobě říká: Já jsem ta cesta, pravda a život. Je to jedno z těch Ježíšových já jsem: světlo světa, vzkříšení a život, chléb života. Obrazy, které z různých pohledů nasvěcují tajemství Ježíšovy osoby a význam jeho poslání.
Co o něm vypovídá cesta? Cesta je obrazem víry. Exodus, událost dějin spásy, je cestou, vyjitím z otroctví ke svobodě - předobrazem křesťanských Velikonoc. Cesta nás spojuje s cílem, i když ho nevidíme, i když je daleko. Cesta také člověka vymezuje: nemůže jít kudy chce, směřuje jeho kroky, i když člověk neví, kam jde.
Když Ježíš říká, že je cesta, je to víc, než ukazatel a mapa. Směrovky ke svobodě – to je Zákon. Ježíš ale přichází v evangeliu ne jako zákonodárce, ale jako průvodce. Jako ten, kdo nám cestu sám prošlapal a my teď po ní jdeme.
Tou cestou není něco, ale Někdo. Naše spojení s živým Kristem nás nese a vede.
Dvě hlediska patří k cestě:
1. Následování - máme jít za Kristem jako naším příkladem. Zároveň a předně, že je nám Kristus cestou znamená, že nás spojuje se samotným cílem od začátku až do konce, tedy že nás přenáší na svých ramenou, že je nám jakýmsi výtahem k Bohu. Tedy Kristus jako příklad k následování i jako dar milosti pro naši spásu.
2. Cíl - cesta má svůj cíl. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Tím cílem je Otec. Ježíš jde, aby nám připravil místo u Otce. My to čteme po Velikonocích. Ale v evangeliu ta slova zaznívají před Velikonocemi. Jeho cesta je cestou kříže. Připravuje nám místo svou obětí. A na konci je dům Otce, který není jen domem pro Boží Trojici, ale je v něm mnoho příbytků. Mnoho bytů pro nás.
Co si představíme, když slyšíme domov? Místo svého dětství. Kolik domovů a bytů jsme ale už za život opustili. Myslím, že jak člověk stárne, tím víc prožívá, že je vyhnán z ráje. A že jediný skutečný domov, domov trvalý a nepomíjející, je teprve před námi. U Boha.
To je téma irského spisovatele, přinášejícího rozumové důvody pro víru C. S. Lewise, který říká: „Tento svět je jakousi krajinou stínů Božího světa idejí“.
Zmíním tu jeho dvě myšlenky. V jedné knize popisuje obrazně vstup do Božího království, kde příchozí s údivem poznávají to, co tolik milovali ve staré dobré Anglii. Sdělení: Nic dobrého, čistého a krásného v tomto světě se na věčnosti neztratí. Vše, co skutečně milujeme na světě, bude dovršeno na věčnosti a přetvořeno do plnosti svého významu a nádhery. Tento svět je stínem světa budoucího, v němž ale už nebude nic zlého.
A druhá myšlenka s tím související: Vše krásné dostáváme jako posilu na další cestu. Nepleťme si hospody u cesty s cílem. V hospodách se máme občerstvit, osvěžit, pobýt, ale bylo by smutné tam zůstat a zapomenout, kam vlastně směřujeme. Nejsou to však jen slunná zákoutí a příjemné hospody, které na cestě potkáváme, ale i temné úseky, závěje, přepadení a nehody, které nám připomínají, že to ještě není cíl.
Někdy se nám srdce chvějí úzkostí, přijdeme si jako sirotci, osamělí a vyděšení. Jako tuláci světem, vyhnaní z ráje. Ale Pán nás dnes ujišťuje, že je tomu jinak: Jsme poutníci. A nejsme sami, jsme putující Církev. On je s námi jako cesta. Jsme na cestě do Otcova domu, našeho pravého domova. Amen.