2023_06

Bohoslužba 4.6.2023 Bůh chce, abychom ve vztazích zjevovali Boží charakter.

ČTENÍ Jan 3, 16-18
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

TEXT Koloským 3, 12-17
Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

KÁZÁNÍ

Text je určen lidem v církvi, míří do nitra křesťana, platí pro všechny vztahy. A žít ve vztahu není jednoduché, má-li to být kvalitní a obohacující. Žít ve sboru, to je výsada i odpovědnost. Výsada jednoho je zajištěna odpovědností druhého. Bůh chce, abychom ve vztazích zjevovali Boží charakter. Zralost se měří způsobem života. V tom je zralost. A to není v našich přirozených silách. My máme zdroj. Je to zmocnění od Ježíše, a není to zmocnění, které, když jdete, tak na vás spadne. My si pro něj musíme chodit; vědět, že to potřebujeme a také tomu otevírat cestu a zametat tomu cestu. Tedy chtít jej a usilovat o něj.
Jsme různí a to je dobře, doplňujeme se. A každý z nás k tomu potřebuje Boží lásku. To je ta láska, o níž píše týž autor, že je shovívavá, laskavá, nezávidí, nehledá svůj prospěch, druhého nemá pro uspokojování sebe sama. Nerozčiluje se kvůli nepochopení. Se vším se dokáže vyrovnat. Je bez konce.
Cestou poznáváme, co je to láska. Poznáváme to tehdy, když už jsme prošli zkoušky a něco jsme se už naučili. Lidé si lásku pletou se sobectvím. A pro tu svou představu lásky nevidí ten základní Boží postoj k nám. Nevidí ani potřebný postoj, že děláme v lásce to, co prospívá druhému. Takže se omezujeme.
Dopravní předpisy plynou z praxe, jsou psány krví a vylepšovány na základě nehod. Boží zákony tento postup nepotřebují, protože nám je Bůh dal rovnou, abychom přežili. Jenže, jsme otrlí, maléry druhých s námi nic nedělají. A tak v tom Pavlově prováděcím předpisu, který platí pro církev, jsou správné pokyny.
Jsou tam skutečnosti, které nám musí sestoupit z hlavy do srdce. Stát se součástí naší bytosti. Začíná to snášením druhého v odpouštění. Komu je zatěžko odpustit, asi nepřijal sám z Boží ruky hluboké odpuštění. Třeba si myslí, že na tom není zle, aby to potřeboval. Jako vrchol Pavel dodává: Oblecte se láskou, která je poutem dokonalosti. Ve vašem srdci ať rozhoduje Boží pokoj, protože je to pokoj, ke kterému jste byli povoláni, takže můžete být spojeni v jednotě. K tomu Pavel přidává milost - pouto dokonalosti. Láska je spojovací silou, jež drží křesťanské tělo pohromadě. Sklon lidského společenství je se rozejít. Láska je rozhodnutí vůle, neboť pocit, přicházívá až pak. Boží pokoj je rozhodčím v našem srdci. Pavel tu užívá slovo ze sportu. Jde o výrok rozhodčího, s nímž se nediskutuje. Je-li Boží pokoj rozhodčím v srdci člověka, pak, když se střetávají city a táhnou nás současně na obě strany, rozhodnutí Kristovo nás drží na cestě lásky a církev zůstává jedním tělem. Cesta k správným činům je učinit Ježíše rozhodčím mezi rozpornými city našeho srdce. Když dbáme jeho rozhodnutí, jdeme správně. Nakonec je tu princip života: co děláme, dělejme ve jménu Ježíšově. Když to děláš, můžeš se přitom modlit? Mohu to dělat a prosit Ježíše o pomoc; vyslovit a stejným dechem říci Ježíš? Mohu tak mluvit, když vím, že on mě poslouchá? Testuje-li člověk čin i slovo v přítomnosti Ježíše, je to správně.
Vděčnost je protipól zatrpklosti. Vybíráš si. Buď budeš zatrpklý či vděčný ve společenství. I vděčnost je otázka rozhodnutí. Když mi někdo řekne: to děláš špatně, řeknu: Dík, že mi to říkáš. Hledáš-li důvody pro zatrpklost / vděčnost, najdeš je. Společenství potřebuje vděčnost. Projevy vděčnosti člověka činí vděčným, neboť mu krok za krokem zjevují, že vše je milost. Vděčnost je i krok víry.
Potřebujeme vstupy. Jsou to skutečnosti, o niž jsem mluvil. Není tu místo na trápení, jestli jsem udělal vše správně. Křesťan si takové principy osvojil a staly se mu přirozenými. Je tu spíš příležitost k vděčnosti, že nám Bůh dává dobré rady i prováděcí předpisy, chrání nás před pády. Dobré společenství za to stojí. K tomu nám dopomáhej Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen.